Casanova věřil v Boha, ale trochu jinak....

Ve chvíli všeobecného úpadku evropských hodnot nás může zachránit jen filozofie člověka, který to s láskou myslel vážně...

„Takže patřil Casanova k náboženskému osvícenství?“ ptal se mě jednou na kongresu ISECS jeden americký kolega.

No, Casanova kupodivu bránil náboženství. Viděl se jako poslední záštita upadající morálky, která odolává útokům nemravnému Voltaira. Toho ve slavném dopise herci Soulému demaskoval jako ateistu. Snažil se kolegům osvícencům dokázat, že Voltaire už to s útoky na náboženství přehání do té míry, že už není theistou, ale ateistou. Už neodstraňuje z ryzího přirozeného náboženství jen škodlivé nánosy kněžourů, už odstraňuje náboženství samotné. A to mravný Casanova nemohl nechat být jen tak.

Takže asi ano, řekl jsem tenkrát. Jenže jsem katolicky orientovanému kolegovi neprozradil, že Casanova vyznával trochu svéráznou variaci křesťanství. Nejvýše totiž oceňoval boží přikázání „Milujte se a množte se“.  Na to jsem přišel až při práci na nové publikaci Casanova. Enlightenment Philosopher, která vyšla v Oxfordu v září 2016.

Utopie láskyplné společnosti

Své evangelium skutečné křesťanské lásky Casanova začal hlásat ve Španělsku. Nějak se mu asi doneslo, že po vyhnání jezuitů se reformní vláda osvícenců kolem Carlose III. snaží osídlit pusté oblasti Sierra Morena v jižním Španělsku.

Casanova vycítil příležitost a předložil ministru Campomanesovi smělý plán na kolonizaci, v němž svoje zkušenosti milovníka spojil s hlubokou křesťanskou vírou. V podstatě chtěl, aby v Sierra Morena vznikla jakási utopistická společnost budoucnosti, která bude milostně tak výkonná, že během krátké doby osídlí celou zpustlou oblast. Věřil, že s jeho metodou stačí k uskutečnění plánu jen malá skupinka statečných. Casanova uznával, že je nutné, aby kolonisté museli tvrdě pracovat, ale zároveň nabádal ministra Campomanese, že bez legrace a uvolnění nevydrží kolonisté pracovat moc dlouho a k rozmnožování se nedostanou už vůbec. A udržení schopnosti rozmnožovat se považoval Casanova za nejvyšší náboženskou i občanskou povinnost. Proto zdůrazňoval nutnost pořádání slavností, pěstování hudby a častou zábavu. Praktik Casanova však tušil, že pro vyšší efektivitu by bylo dobré, aby členové jeho kolonie nebyli omezováni monogamií. Jenže skvělé křesťanské náboženství nám mnohoženství nepovoluje, posteskl si ve svém filozofickém projektu. Dovoluje nám však střídat manželky po sobě! Tudíž Casanova radil umožnit v kolonii rozvod, aby mohl každý obyvatel oplodnit během života několik různých žen.

Milujte se a množte se

Takové pojetí společnosti, která uznává imperativ rozmnožování za každou cenu, mělo svůj vzor v hlubinách Montesquieuovy knihy O duchu zákonů, ale Casanova se raději odvolával na bibli. Španělskému ministrovi kladl před oči příklad Noeho a jeho rodiny, před kterou stál nelehký úkol, obnovit po Potopě světa celý lidský rod! „Pomyslete na oněch osm statečných,“ psal Casanova, „kteří vynaložili takové úsilí, že se jim po Potopě podařilo osídlit celý svět.“ A podařilo se jim to, i když jich bylo tak málo.  

I navzdory tak úctyhodnému křesťanskému vzoru Campomanes nepodpořil Casanovův projekt a jeho hipíkovská kolonie ve Španělsku nevznikla. Svět byl připraven o jeden velký sociální experiment. Casanova si spravil náladu aspoň v utopistickém románu Icosameron, který v roce 1788 vydal v Praze. V něm hlavní hrdina se svou sestrou (!) osídlí celý podzemní svět díky nadpřirozené schopnosti rozmnožování, kterou mezi původními obyvateli podzemí má jen hrstka aristokracie. Když už je tato incestní společnost natolik početná, že pro ní musí její zakladatel vytvořit zákony, postaví na první místo  ochranu schopnosti rozmnožovat se, přesně jak to káže bible.

Tak Casanova dokázal udělat ze sexu náboženskou povinnost a navíc překonat propast mezi křesťanstvím radikálním osvícenstvím. Může tato syntéza sloužit jako základ pro nalezení skutečných evropských hodnot, které se dnes snažíme rozvíjet?