Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

3. Pohádka o legitimitě komunistického režimu

Tentokrát z tvorby akademika Michala Kopečka, jenž Ústavu pro soudobé dějiny stanovil politický cíl: „revidovaný socialismus“.

I když mi mocenský zásah Ústavu pro soudobé dějiny AVČR narušil soustředění, studii o politickém myšlení belgického jansenisty Amanduse Bauwense jsem dodělal.

Jak se pozná legitimní stát?

Nebylo to nezajímavé. Zjistil jsem třeba, že Bauwens používá pojem „legitimní panství“ (imperium legitimum, facultas legitima) jen, když šlo o monarchii, kde je panovník omezen zákony. Protože to je skutečný význam slova „legitimní“ – je odvozen od slova „lex, legis“ (zákon) – a míní se tím stát, kde se vládne podle zákonů (quam etiam adstringitur quilibet imperans, quo sensu facultatem legitimam et legibus conformem denotant).

Legitimní vláda měla respektovat minimálně dva statky občanů: život a majetek. A to i kdyby tak nebylo nikde stanoveno písemně! Toto přirozenoprávní omezení panovnické moci uznával i absolutista Jean Bodin v 16. století. A víte, jak říkal typu monarchie, kde vladař respektuje tyto základní statky občanů? Říkal jí „legitimní monarchie“. Takže o tom, co je legitimní stát, se v Evropě ví už dlouho. Chápal to tak i ten Bauwens píšící na začátku 18. století. Chápal to i osvícenec Christian Wolff, jenž takové ohleduplné monarchii také říkal regnum legitimum.

Na druhou stranu Bauwens chápal, že panovníkům, kteří vládnou bez ohledu na zákony (illimitato jure), okrádají poddané a svou moc ospravedlňují lhaním, se neříká „legitimní“. Říkal jim „machiavellisti“. Nezapomeňte prosím na tato slova. V dnešním dílu letního seriálu o Ústavu pro soudobé dějiny AVČR si totiž představíme tvorbu akademika Michala Kopečka, jenž umnými metodami dokazuje „legitimitu komunistického režimu“.

Ideolog „revidovaného socialismu“

Kopeček patří v kontextu ÚSD k těm, kteří komunismus obhajují tím, že jej bagatelizují (ve smyslu „verharmlosen“) tím, že relativizují jeho odlišnost od předchozích, soudobých i následujících režimů.

Kopeček si podobně jako Pullmann hraje na ezoterického historika intelektuálních dějin, který nahlédl hlubší dobro socialismu, jež je laické veřejnosti skryto. Toto hlubší dobro socialismu bylo dle Kopečka zakaleno jen tím, že jej pragmatičtí politici 50. let zakalili nacionalismem, což bylo ale dle něj nutné, protože zaostalé národy východní Evropy by socialismus bez nacionalismu nebraly. Ale socialismus po revizi – tedy jakýsi revidovaný socialismus – jenž se tu už už rodil v hlavičkách marxistických teoretiků, by byl asi ten úplně nejlepší politický systém, který tu mohl vzniknout, kdyby tomu „státní socialismus“ nezabránil. Ale dobrá zpráva je, že s pomocí Ústavu pro soudobé dějiny ještě můžeme revidovaný socialismus mít.

Každý režim se prý nějak legitimizoval

Svoje teoretické skici představil Kopeček v knize s poetickým názvem „Hledání ztraceného smyslu revoluce“, jež vyšla v roce 2009. Je to jediná monografie, kterou akademik napsal. Týká se  různých publicistů z doby mezi Únorem 1948 a destalinizací roku 1956 (Lukács, Nejedlý, Kosík, Baczko, Leszek Kolakowski).

V Kopečkově knize je hlavním argumentem cizí slovo „legitimita“. Komunistickou propagandu omlouvá tím, že každý režim se přeci nějak „legitimizoval“ (s. 106) a jelikož i komunistický režim se „úspěšně“ legitimizoval, byl vlastně legitimní! Podle Kopečka totiž „legitimita v širším smyslu znamená uznání práva autority na výkon moci, především fyzické…Každá společnost je vždy nějakým způsobem konfrontována s otázkou, zda  a proč si daný řád (…) zasluhuje loajalitu.“ A měli občané ČSR po Únoru možnost „neuznat „autoritu na výkon moci“?

I západní demokracie udělaly podle Kopečka chybu, když odmítaly komunismus, protože jejich názory nebyly vědecké, nýbrž „byly zakotveny v teorii totalitarismu, jejímž základem je morální soud a snaha o legitimizaci vlastního řádu.“ (s. 107) Tím „vlastním řádem“ má český akademik na mysli demokracii. Západní demokracie totiž není dle akademika Kopečka lepší, než komunismus, je jen „legitimní do té míry, nakolik společnost (…) podporuje její politický projekt.“ (s. 110)

Jak jsme viděli výše, není Kopečkova interpretace „legitimity“ správná. Na to, aby byl nějaký režim v Evropě uznán za „legitimní“ musel splňovat aspoň minimální mravní kritéria, přičemž i teoretici absolutní monarchie uznávali, že musí respektovat život a majetek občanů. Komunistický režim sahal lidem na soukromý majetek, zákony si ohýbal, a proto by byl podle kritérií evropské politické tradice považován spíše za machiavellistický či tyranský, ne za „legitimní“.

Kopeček sice tuto tradici nezná, přesto je pro něj hlavním argumentem právě domnělý vývoj evropského politického myšlení. (s. 106) Podle Kopečkových představ se prý dřív režimy legitimizovaly odshora dolů, od dob Rousseauovy „doktríny společenské smlouvy a přirozených práv člověka“ a francouzské revoluce se prý režimy legitimizují zdola nahoru, tj od lidu.

Ve skutečnosti se už dřív režimy „legitimizovaly“ odvoláním na „souhlas lidu“ (consensus populi). Tak psal ostatně i ten Belgičan Bauwens v roce 1724. Tady znovu vidíme, že Kopeček dějiny evropského vývoje nezná. Společenská smlouva nezačíná až s Rousseauem, ale rozvinuli ji slavní protestantští autoři 17. století (Grotius, Pufendorf, Locke), i méně slavní katolíci. Rousseau ve Společenské smlouvě o lidských ani přirozených právech vůbec nepíše! Ten, kdo si Rousseauovu společenskou smlouvu přečte, zjistí, že vůbec nebyla smlouvou mezi panovníkem a poddanými!  

Chybou prý nebyl socialismus ale jeho „nacionalistické znečištění“

Podle Kopečkova kluzkého stylu měl komunismus „legitimizační potenciál“ a lidé ho chtěli. Kopeček totiž podobně jako další apologeti socialismu z ÚSD ignoruje násilí a zákazy, které dozajista výrazně zvýšily ochotu občanů „uznat autoritu“! On vidí mocenské procesy proti politikům (Horáková, Slánský), ale vůbec ne regionální procesy proti rolníkům, učitelům, posílání do TNP atd.

Místo toho líčí Kopeček komunistický režim jako „nacionalistický režim“ , který lidé sami chtěli. V souladu se sudetoněmeckou interpretací, kterou teď přejali i Američani, tvrdí Kopeček: „Odhlédneme-li od politického uspořádání státu, je svým způsobem možné poválečné Československo zbavené vyhnaných sudetských Němců chápat jako naplnění dávných českých nacionalistických snů o národním státě v hranicích korunních zemí.“ (s. 132)

Jenže od toho „politického uspořádání státu právě odhlédnout nemůžeme, protože v ČSR vládla komunistická strana, nevládl tu „národ“. V KVP byly nacionalistické strany zakázány, stát dělal, co SSSR poručil. Ve slovech o „dávném snění o národním státě“ se bohužel odráží opět Kopečkova neznalost dějin politického myšlení, tentokrát českého.

Komunisti sice aktivně potírali buržoazní nacionalismus – nejen na Slovensku, ale i v Čechách - , ale tento zádrhel Kopeček řeší stanovením ezoterické zásady, že historik má zjevné pravdy ignorovat: „Úkolem historiografie je generalizující a „zjevné“ představy kriticky zkoumat“ (s.123) Tedy ignorovat to, co se mu nehodí a předstírat, že lež je skrytou pravdou, kterou laická veřejnost , upnutá na „zjevné pravdy“, nevidí.

Kopeček to dokazuje ponorem do tvorby Zdeňka Nejedlého. Podle Kopečka byla nacionalistická legitimizace komunismu u nás založena na koncepci českých dějin, kterou vytvořil Zdeněk Nejedlý. „Z historického pohledu ji měla podložit Nejedlého adaptace marxistického dějepisectví na mainstreamovou českou dějinnou interpretaci.“ (s. 132)

Nejedlého Dějiny národa českého z roku 1953 se ale týkají jen nejstarších dějin. Zdá se, že Kopeček vycházel jen z názvu Nejedlého díla. Jako by mu nějaká neviditelná vesmírná síla  bránila přečíst něco víc než nadpisy! Myslím, že tuto vesmírnou sílu známe, říká se jí lenost. Ovšem druhá síla, jíž se říká ambice, nutí lidi jako je Kopeček, aby psali tuto schématickou obviňovací historiografii.

Nejedlý vyjádřil své představy o moderních českých dějinách v jiném dílu, které akademik Kopeček ignoruje. Je to brožura T. G. Masaryk, kterou vydalo ministerstvo informací v nákladu 100 tisíc výtisků ke stému výročí Masarykova narození v roce 1950. V ní lze vidět, že v koncepci tehdy prosazované, šlo hlavně o zpřetrhání spojení s demokratickým myšlením předchozí éry. S vývojem, který vyvrcholil v první republice.

Z brožury lze leccos pochopit i o tom, co komunisté z nacionalismu využívali a k čemu. Nejedlý zde líčí první republiku jako zradu na skutečné vůli lidu, který chtěl socialismus. Jako výtvor lidí, kteří odmítli přijmout světový význam VŘSR. Po roce 1945 si už lid svou republiku ukrást nenechal a zabránil „puči z února 1948“. Takže vzdor ezoterickým zásadám kolegy Kopečka komunistický režim byl skutečně zaměřen na obranu socialismu a „prorusko-socialistický“ nacionalismus byl pro něj jen berličkou.

Promarněná příležitost k „revizi socialismu“

V závěru Kopeček lituje promarněné příležitosti, kterou skýtal marxistický revizionismus (s. 293). Dle úvodních slov zřejmě věří, že disidenti a demokrati jsou „přirozený nástupce revizionismu“. (s. 47) a marxismus selhal jen proto, že se „delegitimizoval“ a nedokázal se reformovat.

Zdá se mi, že nebere v úvahu, že uspořádání státu je reálný technický problém, který již řešili mnozí evropští myslitelé před marxisty a současně s marxisty. K nim patřili i čeští republikáni začátku 20. století. Kopečkovo podání začíná po vzoru socialistické historie až marxisty a řešení hledá jen v uzavřeném světě marxistických teorií, jež se o meze reálného světa nestaraly. Revizionista Gyorgye Lukács prý věřil v obnovení „jednoty subjektu s objektem“, kterou rozrušil kapitalismus (s. 61). To je esoterické blouznění, které nemá žádný praktický význam, leda by tím Lukács poeticky vyzýval k tomu, aby si proletariát „subjektivně“ přivlastnil „objektivní“ majetek jiných lidí.

Teoretické floskule revizionistů možná byly přínosné tím, že ukazovaly hranice toho, co je v rámci marxismu pořád ještě povoleno. Ale pro badatele svobodné, kteří už na marxistická dogmata nemusí brát zřetel, nemají tyto fráze žádný význam.

Mám určitou obavu, že Kopeček, Pullmann a další chtějí toto schématické teoretické blouznění opět učinit závaznou normou pro humanitní vědce. A tentokrát nevnucuje toto omezení vědě stát, vnucování vzniká zevnitř, z vědecké komunity.  

Autor: Ivo Cerman | středa 27.7.2022 11:21 | karma článku: 21,56 | přečteno: 501x
  • Další články autora

Ivo Cerman

Pozitiva islamizace, aneb perličky z revize RVP dějepisu

Nemá-li krajní levice dost stoupenců na to, aby vyhrávala volby, musí jim je státní školství vychovat.

17.6.2024 v 9:00 | Karma: 26,40 | Přečteno: 675x | Diskuse| Společnost

Ivo Cerman

V čem se antiizraelská petice z 6. 2. mýlí

Podívejme se, jak se to má s mezinárodním právem, a posuďme, zda se Izrael ve válce dopouští genocidy.

15.3.2024 v 11:59 | Karma: 28,05 | Přečteno: 857x | Diskuse| Politika

Ivo Cerman

Rozbor signatářů antiizraelské výzvy z 6. února (doplněno o reakci)

Zkusme si za jména doplnit instituce, kde signatáři působí. Zjistíme organizační zázemí levicového "antiizraelského hnutí".

5.3.2024 v 10:10 | Karma: 36,02 | Přečteno: 1844x | Diskuse| Politika

Ivo Cerman

Když Erasmus Rotterdamský bránil svobodu proti luteránům

Podle školního dějepisu byla reformace krokem k moderně, ve skutečnosti bránil lidskou svobodu spíš katolický kněz Erasmus Rotterdamský.

27.1.2024 v 14:10 | Karma: 17,68 | Přečteno: 375x | Diskuse| Společnost

Ivo Cerman

Překvapivá obvinění Izraele v pořadu Máte slovo!

Výsledkem pořadu Máte slovo bylo další obvinění Izraele z vraždění dětí a pohádka o dobrotivé vládě Hamásu v pásmu Gazy.

23.10.2023 v 7:04 | Karma: 45,95 | Přečteno: 9347x | Diskuse| Média
  • Nejčtenější

Čechy zasáhly extrémní bouřky, padaly obří kroupy. Hasiči měli stovky výjezdů

21. června 2024  9:39,  aktualizováno  22:58

Přes Česko prošly velmi extrémní bouřky s nárazy větru kolem 90 kilometrů za hodinu a krupobití....

Češi vjeli do vojenské zóny, fotili se u tanku. Dítě pak usmrtil nalezený granát

21. června 2024  8:52,  aktualizováno  18:16

Chorvatská policie propustila Čecha vyšetřovaného kvůli výbuchu u města Obrovac, při němž zemřelo...

Komentátor Schmarcz se v televizi pohádal se Šlachtou, pak zmizel ze studia

19. června 2024  20:51

„Já jsem se zastal kluků policistů a vy do toho taháte politiku,“ začal křičet komentátor Martin...

Ruská jaderná ponorka plula u pobřeží Floridy. Fotky ukazují její poškození

19. června 2024  13:53

Ruská flotila, která navštívila Havanu, se rozdělila. Část pluje od Kuby směrem k Venezuele,...

Východem Česka prošly silné bouřky a krupobití. Padající strom zabil člověka

19. června 2024  7:32,  aktualizováno  20.6 6:37

Velmi silné bouřky, které ve středu večer zasáhly Moravu a Slezsko, mají jednu oběť. V Českém...

Neznámí útočníci stříleli v Rusku, cílem byla synagoga, kostel a policejní post

23. června 2024  18:55

Po střelbě na policejní post v Machačkale v ruském Dagestánu pokračuje v jedné ulici střet s...

Za reportáž povolávací rozkaz. Ukrajinští novináři se obávají o svobodu tisku

23. června 2024  17:57

Ukrajinští novináři se v poslední době setkávají s případy pokusů ovlivnit jejich zpravodajství ze...

Útok na Krymu zranil na 120 lidí. Rusové kvůli dodávkám střel viní USA

23. června 2024  8:44,  aktualizováno  17:23

Sledujeme online Ukrajina v neděli na území okupované Ruskem vyslala desítky bezpilotních letounů. V Sevastopolu na...

VIDEA TÝDNE: Rozmary počasí, hádka ve studiu a vyšetřování střelby

23. června 2024  17:17

Česko v pátek zasáhly bouřky se silným větrem a obřími kroupami, které způsobily rozsáhlé škody....

  • Počet článků 274
  • Celková karma 26,40
  • Průměrná čtenost 2410x
Jsem historik a dělám šlechtu a osvícenství. Nejnověji jsem napsal knihu 1.11.1781. Zrušení nevolnictví (2022). Moje pojetí dějin je vyjádřeno v knize "Habsburkové 1740-1918. Vznikání občanské společnosti." (2016), která ukazuje, že historie našich občanských svobod začíná dlouho před rokem 1918. Od osvícenské, ani liberální Evropy jsme nebyli izolováni.