Monika nastartovala auto a vyjela na nábřeží. Pootevřela okýnko a do tváře jí dýchla noc. Do Prahy přijela na otočku na kurz a teď ji čeká dlouhá cesta zpátky na Šumavu.
Na první křižovatce zkolaboval posilovač volantu, volvo se proměnilo v těžkotonážní parník. S vytřeštěnýma očima se vší váhou pověsila na volant a o vlásek minula tramvaj. Horečně zvažovala. Jet dál nebo přespat v Praze u kamarádky? Rozhodla se jet dál.
Vyjela na dálnici. Rozpršelo se. Prastará škodovka v pravém pruhu s nápisem Racing car na zadku přibrzdila na 20 kilometrů v hodině. Monika začala ručkovat a otáčet auto do levého pruhu, když vtom zahlédla v opršalém zrcátku autobus. Strhla svůj tank zpátky, dupla na brzdu a přestalo fungovat ABS.
Sjela z dálnice, zapnula dálková světla a s úlevou povolila napjaté svaly a nervy. Teď už jen pole, vesničky, za čtyřicet minut je doma. Promnula si unavené oči. A pak nevěřícně ještě jednou. Topoly podél silnice i vzdálená silueta lesa se roztřásly. Dálkovky začaly blikat.
Přepnula na normální světla, ta ještě fungovala. Začalo jí docházet, že jede o čas. Když pojede svou obvyklou trasou, nemusela by dojet. Manžel je v Praze s vypnutým mobilem a MHD tu v noci nejezdí. Ale je tady přece ta zkratka přes Merklín, napadlo ji... Musím se kousek vrátit. Prudce zabrzdila a otočila to. Projela Merklínem, topoly podél cesty spolehlivě ubíhaly, měsíc zašel za mraky.
Najednou topoly zmizely. Zmizely patníky, nebe i pocit prostoru. Vjela do lesa. Do toho černočerného před Poděvousy, kde si za dne často představovala, že tu jede v noci a přes cestu leží mrtvý chlap. A příjemně se bála. Pak jí něco škublo očima. Ach ne, tady ne, proletělo jí hlavou. Silnice zmizela a znovu naskočila. Polilo ji horko. Pak světla znovu blikla. Naposledy. Zašlápla to a motor zhasnul. Obemkla ji tma. Prehistorická tma. Panika. Vytřeštěně zamkla.
Seděla bez dechu a cítila, jak se její chorobný strach šíří lesem jako pach krve a přitahuje k autu přízraky. S vypětím vůle se vytrhla z ochromení Tady nebudu! Oči zachytily první nesrozumitelný obrys, nastartovala a jela. Pravá kola zašustila na trávě a auto se začalo naklánět. Strhla ho zpátky. Z dálky se blížila světla. Auto v protisměru. Zapnula blikačky. Auto projelo. Bleskem blikačky vypnula, volvo už vysávalo z baterie poslední jiskřičky. Huf. Huf. Motor lapal po dechu jako tonoucí a auto se dralo kupředu v sebevražedných přírazech. Při výjezdu z lesa do něčeho tvrdého štrejchla.
Ležící opilec, proletělo jí hlavou. Přejela jsem člověka. Ale tady nezastavím! I kdyby měl umřít. Doplazila se do Poděvous. Pod první lampou se motor sesypal. Seděla a hladina adrenalinu, který až doteď řídil její pohyby a jasnil myšlení, začala klesat. Roztřásla se šokem. Na mobilu poslední čárečka baterky. Vyťukala souseda Martina. Byla půlnoc. Zvonilo to a zvonilo. Pak to konečně vzal. Přijeď - Kde jsi? – V Poděvousech.
Přijel za půl hodiny, nevěřícně a nerudně. Potřebovala horký čaj, zabalit se do deky a spát. Ale ještě tu byla ta věc... Potřebovala bych se kousek vrátit. Nevím, jestli jsem nepřejela člověka. – Ježíšikriste! Ale otočil to a jel. Byly to jen větve. Dlouhé větve živého plotu až do silnice.
Ten kurz, ze kterého se vracela, byl tříměsíční kurz Umělcova cesta. Byl to právě týden kurzu, ve kterém definitivně pochopila, na jakých vzorcích celá léta fungovala a rozhodla se to změnit. Jako by byla znovu na začátku. Všechno, co bylo dosud, najednou k nepoužití. Jako by se pohybovala ve tmě. Všechny staré dobré návyky a cesty jí už neposkytovaly ochranu. A auto, její starý pomocník a ostrůvek bezpečí, jí v metafoře ukázalo: Není to legrace. Půjdeš poslepu. Budeš se bát. Ale zvládneš to. A máš taky přátele.
Od té doby, povídá mi Monika, se dívám na všechno, co se mi děje, mnohem pozorněji. Nevím, jestli existuje něco jako osudová znamení, ale jsem si jistá, že když se díváte pozorně a vnímáte cokoliv se kolem děje, najdete paralely se svým životem. Třeba si i jen ukopnu palec, dřív bych klela, ale teď skáču po jedné noze a přemýšlím Co mi to má říct?, směje se.
A já s ní, ale jde mi to trochu ztuha. Už pár dní se mi v ložnici kupí prádlo na žehlení, dřez plný nádobí a na zemi se od neděle povalují mrtví křídlatí mravenci. Vím, že je to tady zase. Něco se povaluje, kupí a bobtná ve mně. V koši na prádlo, dřezu a na parapetu, s nožičkami nahoru, se povaluje odraz mého vnitřního chaosu. Jestli se to ve mně brzy neprovalí, budu muset zítra Monice uvařit kafe do vázičky.
