Odpor k mámě - Touha po(máhat) mámě = Závislost na mámě

Možná to necítíte vyloženě jako odpor. Můžete cítit lehkou nechuť z její blízkosti anebo určité mrtvo v sobě, když jste spolu. Můžete jí pomáhat do úmoru, dokonce s ní jezdit na dovolené, 

když byste se raději věnovali svému životu, který máte... nebo nemáte. Můžete se vyhýbat telefonátům s ní anebo naopak se zatnutými zuby pravidelně volat. Můžete taky cítit, že jste lepší než ona, chudera slabá a intelektuálně omezená. Můžete v sobě cítit tíživou zodpovědnost za její život, potřebu jí pomoci, oplatit jí, co vám dala, že se pro vás obětovala...

To, co si o mámě říkáte v dospělosti, je většinou léta konstruovaný sebeklam. Lež jako věž, v jejíž základech je dávná touha po citově nedostupné mámě (ponořené do sebe, bojující s otcem, vyčerpané životem, který nechtěla apod.). Pokud je taková touha neuspokojována příliš dlouho, převrátí se ve svůj zdánlivý protiklad – odpor. „To ne ty, to já tě nechci!“ Další taktikou je postupně se vpasovat do pozice, kdy mě máma potřebuje... jeden z mých známých začal svou mámu už v deseti letech pravidelně masírovat.

Aby to nebylo tak jednoduché, mohla být naše máma naopak v dětství závislá na nás, což od určitého věku (například už od tří let), může dítě vnímat jako zahlcující, omezující jeho svobodu. Musí proto pryč, dál od mámy, aby se mohl vyvíjet v samostatnou bytost s vlastní vůlí... touha po mámě ale nezmizí. A člověk je zase v pasti.

Cokoliv je ve vašem životě konstantou, která MUSÍ být taková nebo onaká - například „vzdálenost“ od matky - omezuje přirozené plynutí života. Tvarujete jej totiž podle „pohybu“ druhé osoby. Mám pak například neodolatelné nutkání tvořit si názory nebo životní styl, které jsou v přímém protikladu k mámině gustu. Musím udržovat blízkost nebo dalekost. "Musím a nesmím" si vytvářím pozorováním mámy. Jsem tedy ve stavu závislosti. A vše probíhá zcela nevědomě.

Minulý týden jsem se účastnila semináře rodinných konstelací, kde si mně jedna žena vybrala za reprezentantku své mámy. Obě jsme byly oblečeny v bílém s modrými pruhy, pouze moje pruhy byly svislé a její příčné. Lépe bych princip, o kterém tu mluvím, vyjádřit nedokázala.

Iveta Havlová