Víte, která přeprava je nejrychlejší, nejpohodlnější a nejbezpečnější? Správně, ta letecká. No, jak pro koho...
Každý let ve mně již několik dní předem vyvolává lehké vibrace, které nabírají na intenzitě s blížícím se datem odletu. Na jeden obzvláště vzpomínám.
Bylo léto, takže nehrozila námraza, sníh ani vánice. Já ale stejně dorazila na londýnské letiště s patřičným předstihem, abych před tabulí s informacemi o odletech, mohla podupávat jak dostihový kůň. Čekání v odletové hale se pro mě změnilo v čekárnu na stomatochirurgii. S rostoucí nervozitou jsem pozorovala letištní plochu a záviděla přistávajícím cestujícím. Nedaleko mě se posadila dvojice sympaťáků v obleku. Za normálních okolností bych ocenila jejich vzhled, teď jsem ale dokázala pouze poslouchat, jak si vyprávějí o leteckých katastrofách. Zatímco jeden s patřičnou gestikulací líčil průběh osudového letu, já roztřeseně lovila v sáčku brambůrky, a přitom si připadala jak v kině při sledování hororu, který je tak děsivý, že při něm vyděšení diváci utíkají ven.
Když dorazil náš stroj z Prahy, moje oči napjatě sledovaly pilota. Seděl v kokpitu a před sebou měl objemné desky. Předletová příprava patří k běžnému rituálu. Snad to ve skutečnosti nebyla příručka pro začínající piloty, aneb Učíme se létat.
Konečně jsme se vydali na cestu tubusem. Usmívající se vedoucí kabiny a letušky mě moc odvahy stejně nedodaly. Postupovala jsem letadlem a hledala svoje sedadlo. A pak to přišlo. Dostala jsem místo u nouzového východu! Buď pracovník přepážky při odbavení usoudil, že nikdo lepší už nebude, nebo jsem mu to prostě němě odkývala. Fronta za mnou se zvětšovala a mě nezbylo nic jiného, než zaplout na místo určení. Tu se náhle vedle mě objevila drobná postavička se zrzavými vlasy, aby mi anglicky sdělila, že se jmenuje Zaza, a že taky letí do Prahy. To se mi teda ulevilo! Vzápětí se objevil starší pán, který vypadal jako detektiv Barnaby z toho krimiseriálu, kde v každém díle někdo vyvraždí celou vesnici. Pihovatá Zaza, která si začala prozpěvovat, díky bohu měla sedadlo směrem do uličky.
Palubní personál se pustil do instrukcí o použití plovacích vest. Valná většina spolucestujících listovala novinami, dřímala, nebo hovořila se sousedy. Zpocenýma rukama se mi podařilo nahmatat plastový obal s vestou. Na chvíli se mi ulevilo, byla tam. Jenže, co když není funkční? Představila jsem si, jak stojím uprostřed prázdného letadla a marně pískám na píšťalku, zatímco celá posádka i s pasažéry mi mává ze záchranných člunů.
Zaza si vytáhla nějakou knížku a já začala listovat bezpečnostními pokyny. Psali tam, že u nouzového východu může sedět osoba, která je schopná pochopit instrukce, realizovat pokyny posádky, rozumí dobře anglicky a dokáže otevřít dveře v nouzi. Nesmí se jednat o těhotnou, člověka cestujícího se zvířetem na palubě a osobu, která má omezené mentální či fyzické schopnosti. Fajn, v jináči nejsem a žádného mazlíčka nemám!
Dostali jsme povolení ke startu. Moje srdce bušilo jak na závodech. Mozek se snažil poskládat všechny ty šipky na dveřích. Zrovna jsem luštila jeden malý nápis, když můj soused, který zřejmě jenom předstíral, že hluboce spí, ledabyle prohodil:
„Až budeme padat, ty dveře vážně potřebovat nebudeme, zlato".
