Politik a mocní jsou jako naše vlastní maminka

Kromě tisíce a jedné další věci, mne tady u toho napadá, jak se do nás od malička, a už snad tisíc let, pořád hustí, jak nás někdo zachrání.

Někoho třeba Kristus, někoho jiného třeba mimozemšťané, a jinde jiné lidi prý zase někdo jiný. Ale jak může někdo někoho zachraňovat, když se jedná o naší vlastní životní zkoušku, a proč by naší vlastní zkoušku měl neustále za nás někdo řešit? Co bychom se pak sami naučili a kam bychom vyrostli, když by nás pořád někdo zachraňoval, než se jednou odebéřeme takříkajíc do věčných lovišť? 

Zdá se mi, že se naříká, že s tím vším sami nemůžeme nic dělat. Ještě aby si lidé, každý sám za sebe, nedej bože uvědomili, jakou sami mají v sobě moc, a jen aby. taky nedej bože, nepřevzali za svůj vlastní život odpovědnost. Raději trvat na tom, že si necháme na zahrádce ten svůj anglický trávník, co na něj musíme lít den co den tuny vody, i když vody není dost ani pro kačenky, dáme si bazény a do nich chemii, namísto přírodního jezírka, pak bazén i s chlórem vypustíme brouček sem boruček tam. A rostlinky, ještě by se chudinky mohli chtít taky napít. A tak radši kvílet, že nic z toho není naše vlastní odpovědnost a že s tím přeci jeden nemůže nic udělat, sami žádnou moc nemáme, to musí oni ti mocní nebo politici tam nahoře, co mají kapitál nebo píšou a schvalují zákony.

Nezdá se vám také někomu, že po tisíce let nás učí, jak je třeba tu moc předat tomu, kdo vše ví lépe a myslí to s námi dobře, lépe než vlastní maminka, ať už tu dobrotu v sobě má z boží milosti nebo z nějakého jiného důvodu? A ono že prý nám stejně nakonec ani nic jiného nezbývá, než to tak udělat a nechat sebou orat a vláčet, manipulovat a nechat se ovládat jako stádo ovcí jdoucích na porážku, a pak ještě hybaj na náměstí, aby se dalo povyprávět, jaká že se to zvedla mezi lidmi vlna odporu a jak se obyvatelstvo tváří nadšeně! Ty světlé zítřky nakonec vybudujeme!

Ale co když za nějakou chvíli tyhle hry přestanou mocným stačit? Co až se moc rozhodne, že to zase znovu vezme do ruky pevně sama, pak znovu nastanou časy! Možná nám z toho polezou oči z důlků. A nakonec, co prý s tolika lidmi na planetě, nechali se již někteří slyšet. A tak se možná jen suše oznámí, že hra na demokracii končí: poradili jsme si s vámi jindy a jinde, a poradíme si s vámi znovu. A pak, vy noví Evropané, nezdá se vám poněkud, že jste nějak příliš vzpurní, že jste příliš vyrostli, a vůbec co si to vlastně myslíte, kdo vás potřebuje a na co?

Hlavně si lidičky nedělejte v hlavě pořádek sami, jde (nám) o váš život. Předejte nám svou moc a buďte nám vděční. My se vám za to odměníme tím, že to nakonec všechno dobře dopadne. Neboť my to s vámi myslíme dobře, lépe než vaše vlastní maminka.