Vlezu do večerky, kecám s prodavačkou v japonštině. Docela příjemná paní. Ráda poradí, pomůže. Když zjistí, že jsme z Česka, hned začne: "znám vašeho prezidenta. (Nesrozumitelné...Pearl Harbor?...) ale už dávno."
Chvíli přemýšlím a pak povídám: "Václav Havel?"
Ona: "Ano! Ano!"
Havel, ne Klaus.
Japonsko je velmi zvláštní země. Země plná protikladů. Světová velmoc, rozkládající se na malém ostrůvku, který je z většiny tvořen horami. Ulice Tokia jsou osázeny desetipatrovými domky, přechody pro chodce jsou narvaný lidma, po chodnících jezdí lidé na kolech v oblecích stylem no fear. Ale přesto se vás nikdo nedotkne.
Když jsme přijeli do Tokia, nebylo to zrovna uprostřed poledne. Po pravdě, to bylo po druhé ráno. Naštěstí jsme přiletěli na Naritu, která je od centra nedaleko. Vystoupili jsme na místní variantě Hlavního nádraží. Se vším všudy.
Když jsme se vymotali, hned první Japonec hodil pořádnou šavli. Ale jak! Jdouce ze schodů, ani nezpomalil. Jen se předklonil, hodil to do éteru a nijak neváhaje, pokračoval v cestě. Byli jsme konsternováni. Přítelkyně se obávala o bezpečnost, já jsem vzdával hold neznámému Japonci. Pokud si dobře vzpomínám, tak když jsem se dostal do podobného stavu těsně po maturitě, museli mě podpírat dva lidé a ve křoví jsem vydával zvuky jako když mimozemská stvůra požírá nemluvně.
Noční Tokio je totiž plné Nomisugi, neboli Přepitých. Jsou to lidé v oblecích válející se na zastávkách autobusů nebo metra. Totálně grogy, bezvládní lidé se stávají terči fotoaparátů, protože jsou hanbou města. Společensky unavený člověk ležící bezvládně na zastávce se ale nemusí obávat, že by přišel o iPhone, peněženku nebo doklady. Takové věci se přeci nedělají. Tady ne.
Až na druhé straně Země, uprostřed fanatických zakrslých rejžožroutů, jsem ale přišel na to, co to znamená být Čechem. Dvě věci: ryzí češství a odpor k rasismu.
Co znamená pro Čecha ryzí češství? Je to cit, je to švejkování tváří v tvář autoritě. Navíc pokud to člověk něco přinese. Oni totiž v císařských zahradách uprostřed Tokia mají meruňky. Jsou to pečlivě udržované nádherné stromy tvořící idylický park uprostřed šíleného megaměsta. V nestřeženém okamžiku jsme si jednu meruňku utrhli. V životě jsem neměl kyselejší a tvrdší. Huba se mi křivila, ale přece jsem ji snědl. Císařská, no.
A ten odpor k rasismu? Japonci jsou totiž velcí rasisté. Tedy, hlavně mezi řádky. Když jsme vylezli z hotelu, snad každý Japonec nás sjel podezřívavým pohledem od hlavy k patě a občas se u toho podivně zatvářil. Obzvláště, když přítelkyně šla po ulici první. Každý Japonec na nás zíral jako bychom byli démoni z nejhlubších pekel. Od chvíle co jsem vytáhl svůj obří foťák a pověsil si ho na krk, na nás nikdo ani nekoukl. Turisté jsou totiž jen dočasnou nepříjemností, kde morálka velí tiše nepřítele přetrpět. Naplaveniny je ale nutné očistit.
Když už jsme u čištění, pokud si myslíte, že je pražské metro špinavé, neviděli jste to Tokijské. Nacpávači lidí do vagónů metra sice mají bílé rukavičky, ale místní chodby jsou špinavé až hrůza. I některá nádraží jsou čistější. Co ale šlechtí naše Japonské přátele, je chování. V Tokiu neuvidíte, že by někdo v metru strkal nohu do dveří aby se ještě vklínil do soupravy. Kromě toho, že se to prostě nedělá, tak je to zbytečný, stejně za minutu jede dalši vůz. Není potřeba běžet na vlak, není potřeba pospíchat. A rozhodně není potřeba zdržovat. Něco podobného bych zavedl taky. Hlavně když se dveře snaží potřetí zavřít, metro kvůli tomu nabírá zpoždění a i tak se dovnitř prostě musí vecpat ještě další člověk, který by jinak prostě neměl nárok. Smutné.
Ve špičce si ale teprve člověk uvědomí, jak moc do této země nepatří. Jsem normálního vzrůstu a váhy, což znamená, že jsem o hlavu a něco vyšší než průměrný Japonec, jsem jednou tak široký a s batohem zaberu tolik místa jako 3-4 business Japonci. Nejhorší je to ale, když si v metru sedneme. Protřelí japonští staříci vědí velmi dobře, že běloši jsou od mládí cvičeni k tomu pouštět starší sednout, což místní vůbec nejsou. To má za následek, že se důchodci stahují k sedícím bělochům v očekávání pohodlí. Samozřejmě ale platí, že pokud to stařík o holi doklepe až k sedačce a vypadá to, že rána už nedožije, pustí ho si sednout. Vitálního stařík nemá nárok.
Tohle je prostě Tokio.
