Jak si povede český export?

Česko je malá otevřená ekonomika, která tvrdě jde s tím, jak stojí a padá světový trh. Nebo ten německý, ale to vcelku jedno. Pojďme se ale podívat, kam se posuneme v následujících desetiletích.

BRICS a PIIGS - cihly a prasata
Dnes už nikdo nepochybuje o tom, že dvě země skupiny BRICS jsou důležitými členy světového hospodářství. Jsou to Čína a Rusko. Ty další (Brazílie, Indie a Jihoafrická republika) mají slušně nakročeno, ale mají své vážné problémy, které řeší jen obtížně. V Brazílii je to přehřátá ekonomika, v Indii populační přírůstek, v JAR následky rasismu.
A podívejme se na nám bližší státy, kam ČR umí dobře vyvážet - EU a PIIGS. Při krachu realitní bubliny v Japonsku a kapitálových injekcí do bank přišla desetiletá stagnace, něco čemu se říká "ztracená dekáda." Pomoc španělským bankám tímhle přímo zavání.
Kam s tím?
Je často slyšet, že by se ČR měla zaměřit na export do Asie a do BRICS, která stabilně roste. Snad tedy do Číny, kterou ČR vnímá jako prioritní? Více jak 50% HDP ČLR je tvořeno investicemi - stavbou továren, cest, silnic, domů. Jen menší část je tvořena spotřebou domácností, které můžete prodat mladoboleslavského auto, nebo lahev moravského vína.
Jak tedy profilovat český export do Číny?
Není možné aby nás zachránil řadový export továrenských dílů bez přidané hodnoty protože deset milionů drahých čechů neobstojí proti 1,3 miliardy prácechtivých číňanů-otroků.
To znamená, že ať budeme dělat cokoli, musí to "stát za to." A měli bychom to udělat rychle, protože Čína každý rok má více nadaných dětí, než Evropa dětí. A můžeme doufat, že bude promrhávat jejich poteciál.
Jeden z možných odvětví jak prorazit je luxus. Prodej luxusního zboží v Číně prostě jede. Export premiového vína a piva je jeden z možných kroků, ve kterých v následujících letech můžeme docela jednoduše uspět.
Přiznejme si ale upřímně, že chlast nás z toho nevytáhne. Obzvláště, když po letech komunismu bylo Československo profilováno do strojírenství. Čas od času se objeví nějaký kontrakt jako třeba turbíny do Tří Soutěsek, ale ani to nás nevytrhne.
Nemůžeme se ani spolehnout na to, co z nás udělalo exportní ekonomiku - být dodavatelem součástek. Jednoduše proto, že Čína je na to moc daleko a číňané si o mohou udělat sami a levněji.
Proto buď bude Česko stále závislé na vývoji v Německu, anebo přijde s konkrétní změnou plánu: inovacemi, které se nám podaří prodávat ve světě. Třeba s nanomateriály. Budoucnost českého exportu proto neleží v exportu autoskel a průmyslových strojů, ale v patentech a exportu výrobků, které nikdo jiný nedokáže okopírovat.
To ale vyžaduje podporu někde jinde, než ve stavbě silnic a dálnic.
Jak se nám tedy povede?
Existují scénáře dva. V tom prvním budeme nalepeni na Německo a budeme jeho exportním satelitem. Jde o scénář, který je zavedený dlouhou dobu. Budeme závislí na vývoji eurozóny (ať už vydrží či se rozpadne) a bude nám hrozit, že se v prvních desetiletích staneme skutečnou montovnou Evropy a pak budeme nahrazeni levnějšími a stejně kvalitními číňany.Nemusíme se ale strachovat o to, že bude potřeba něco měnit. Už tak žijeme a nemusíme klást na naše elity nijak přehnané nároky.
Druhý scénář vyžaduje více vedení a klade na naše elity mnohem větší nároky. Nejde o odtržení od Německa, ale postupné změny uvnitř ČR, které povedou k tomu, že budou v ČR vznikat kvalitní a drahé věci, které budou chtěné. Je vidět, že potenciál máme. Jeho využití je tragické. Investice do školství, vzdělání a vědy, které bude podmíněno výstupem. Rozvoj vzdělání ale neznamená to, co si naše elity myslí - vyšší počet škol. To je ale jiná debata. Tento scénář je pomalý, drahý a výsledky nejisté. Odměnou za něj je exportně zaměřená ekonomika s několika hlavními partnery a stabilnější růst, který je napojený na několik center různě po světě.
Ale nebojme se, vždycky můžeme odejít někam, kde tohle funguje.