Všude ve státě se šetří a statisticky jsou lékaři jedni z nejlépe honorovaných zaměstnanců, tak proč jim nesnížit výrazně mzdy?
Počátkem by se hodil okřídlený citát: „Znám lži, zatracené lži a statistiku.“. Statisticky se uvádí průměrná mzda lékaře přes 40 tisíc korun, bohužel tato mzda není vztažena ke stejné základně (ke stejnému počtu odpracovaných hodin) jako u jiných povolání. Rozborem reálné situace člověk zjistí, že byť lékaři mnohdy dosahují těchto příjmů, neděje se tak na základě počtu odpracovaných hodin odpovídajících jednomu zaměstnání, ale dvou či více. Bohužel všeobecně akceptovaná tolerance umožňující takřka neomezené přesčasy a souběžná zaměstnání u jednoho zaměstnavatele vedou k tomu, že lékařská povolání stojí tak trochu mimo veškeré pracovněprávní předpisy.
Jaká je tedy skutečná mzda lékaře ? Vyjdeme-li z výše uvedeného, zjistíme, že lékař často pracuje za 20 tis. měsíčně. To, že má i jiné zaměstnání, byť na stejném pracovišti a vykonává stejnou práci, to dozajista nelze do příjmu započítávat (stejně jako vedlejší příjmy jiných). Předpokladem, aby byl někdo lékařem, musí dotyčný studovat 6 let vysokou školu a 5 let nabírat předatestační praxi, tedy 6 let přichází o příjmy zcela a 5 let se musí spokojit s příjmy pod průměrnou mzdou. Bohužel ani po atestacích se situace výrazně nemění.
Čistě z pohledu tržního hospodářství je jednání budoucích a současných lékařů neekonomické a nepochopitelné. Pokud by totiž namísto zdlouhavých studií šli pracovat na pozice nevyžadující jejich odbornost, spolu se mzdou za marná léta studií mohli vydělat více. Ekonomicky jsou tedy lékaři podivíni nabourávající teorie zisku, čili řečeno ad absurdum, lékaři jsou takoví ideoví komunisti – pracují dle svých možností v rozsahu potřeb společnosti.
V Německu se systému přetěžování lékařů vzepjali, tam sice lékaři nesmí pracovat v rozsahu obdobném České republice, nicméně s ohledem na ekonomické aspekty pak není výjimkou, že cestují za hranice k výkonu pohotovostních a nočních služeb. Účelem tohoto opatření bylo předejít situacím, kdy soustavnou prací je lékař natolik unaven, že není sto řádně vykonávat svou práci a soustavně udržovat své znalosti s ohledem na neustálý vývoj.
Zcela opačným extrémem je USA. Tam lékaři průměrně vydělávají na zcela tržním principu a s ohledem na vzácnost jimi obhospodařovaného statku jejich příjmy jsou astronomické. Bohužel je to jistý projev monopolistického postavení. Tržní režim se pak projevuje v absurdních žalobách, a tak obvykle každý lékař musí mít svého advokáta a tím se roztáčí kolesa nákladnosti a zároveň sociální nedostupnosti lékařské péče.
Lékaři se konstantně udržují vysoko v pozicích prestižních povolání, nicméně z řad respondentů je to často projev reflexe k dobročinnosti. Zatímco již dávno není zvykem svému řemeslníkovi nosit pozornosti, návštěva lékaře s bonboniérou či kafem za pár desítek korun je stále běžným jevem.
Proč to vlastně dělají ? Co je k tomu motivuje? Je to zbabělost říct stop, za těchto podmínek to dále nejde, nebo humanita, neschopnost nepomoct nemocným, či jen jakýsi druh podivínství ? Pravda je asi někde uprostřed, proto také všechny hromadné akce za zvýšení odměn ztroskotávají. Lékaři prostě nenechají „své“ pacienty týden bez péče, nedají hromadné výpovědi, ani hromadně dlouhodobě neopustí republiku. Česká republika je v tomto zatím specifická, ale trend jazykově vybavené mladší generace je jasný. Českých lékařů bude ubývat a my si budeme muset zvyknout, že péči nám budou stále častěji poskytovat cizinci z chudších zemí, kteří z nich ze stejných důvodů odešli dál. Časem se třeba ukáže, že dnešní diskuse nad symbolickými regulačními poplatky u lékaře zapadne, neboť každý rád dá vše co bude mít za kvalitní lékařskou péči, i kdyby za ní měl vycestovat do zahraničí.
Nicméně se zatím naši lékaři se spokojí s málem, proč jim tedy ještě neubrat, klidně ať jsou unavení a remcají, vždyť pluh potáhnou dál.
