EU-xit díky akceleraci

S Evropskou unií a nikdy jinak, aneb když pár politických chrtů vytvoří strukturu, kterou voliči nechtějí, není divu, že proti ní sílí odpor, ačkoli voliči nevidí potenciální alternativu.

Evropská politika byla relativně dlouho stranou významnější pozornosti domácích politiků, stala se mnohdy jakýmsi odkladištěm těch, které bylo zapotřebí „uklidit“ a „umlčet“. Evropské orgány však nejsou jen bezzubou trafikou, ale mocnými tělesy, které postupem času sílily a sílily.

Národní politici si uvědomili relativně pozdě, že místo toho, aby loutkami byli ti v Bruselu, stali se loutkami ti v jednotlivých členských státech, ti, kteří jsou voličům na očích a s pokrčením ramenou často poukazují na to, že daný zákon prostě přijmout musí, i když to zcela odporuje smyslu nebo právnímu vědomí v daném členském státu.

Volání Britů po opuštění Evropské unie je jen výkřikem jednoho národa, že se cítí svazován něčím, k čemu nechtěl dát své svolení. Hybatelem či poslední kapkou byla možná otázka migrace, vůči níž neexistuje politická shoda, nýbrž jen voličský většinový názor, který však do pater vrcholné politiky některých států vůbec neprosákl.

Evropské státy jsou z hlediska globální ekonomiky příliš malé, aby dokázaly být soběstačné nebo v rámci globálních trhů dostatečně silné. O tomto zásadně rozepře nejsou, ale o tom, zda ekonomická spolupráce (která stála za zrodem EU, resp. Evropského hospodářského sdružení) má znamenat unifikaci a jednotné politické řízení. Jeví se však, že evropské státy jsou natolik kulturně a ekonomicky odlišné, že snaha o unifikaci vede k destabilizaci ekonomické, sociální i politické.

Díky akcelerující evropské politice tak posilují nacionalistické strany, přičemž odpovědí na toto nebezpečí paradoxně není umírnění, ale naopak zesílení unifikace. Britský výkřik o opuštění EU byl možná žalostným nářkem a prosbou o změnu, která však dosud nebyla reflektována. Namísto toho, aby se rozproudila pozitivní diskuse o tom, co by bylo vhodné reformovat, aby EU byla přijatelným konceptem, sílí spekulace o tom, jaké dopady by mělo vystoupení Británie z EU.

Dosud se však jeví, že vystoupení i nevystoupení Británie z EU bude prohrou. V případě nevystoupení to bude výhra evropských politických chrtů, kteří budou utvrzeni o tom, že jejich unifikační evropská politika má dostatečnou podporu ve voličské základně, čímž jen posílí obdobné vzdorující tendence v dalších státech. V případě vystoupení (ač s ohledem na promyšlenou mediální kampaň se nejeví pravděpodobné), to bude prohrou celého konceptu evropské spolupráce, nutností vyjednávat nové koncepty spolupráce, která může poškodit Evropu z hlediska globální ekonomické konkurenceschopnosti.

Je na čase, aby dostali slovo euro-skeptici, či se dá říci reprezentanti názorů voličů, že evropská spolupráce se má omezovat na oblasti nutné k ekonomickému rozvoji - volný pohyb osob, zboží, kapitálu, nemá však být nakročením k federálnímu uspořádání (byť v dalších generacích nelze tento krok vyloučit). Nemá-li Evropská unie skončit jako Římská říše, je na čase místo pokročení vpřed udělat krok zpět.