Zvláštní daň pro Babiše

Politik, jehož majetek přesáhne 20 miliard nebo je příjemcem plnění ze svěřenského fondu spravujícího majetek ve stejném rozsahu by měl platit zvláštní politicko-miliardářskou daň?

Není nic horšího, než když se někomu daří lépe. Česká nátura velí, že pojde-li nám koza, je spravedlivé, aby sousedovi pošla také. Soused nesmí mít lepší auto než my, větší dům, jet na lepší dovolenou. Ideální je, pokud má horší práci, méně peněz, ošklivější ženu, hloupější děti, zchátralejší dům a občas ho postihne neštěstí.

Komu se u nás daří, má peníze, potom je zákonitě tunelář a podvodník, kterého je třeba nějakým způsobem potrestat. K tomu je ideální presumpce viny. Protože by u nás zatím neprošlo ani kamenování ani věznění bohatých (což už tady bylo), pak nejspravedlivějším řešením je zdanění nebo jiné regulatorní překážky.

Takže je přeci objektivní stanovit daň tak, že pokud má někdo moc velký příjem, pak z hranice přesahující akceptovatelnou závist musí zaplatit mnohem víc? Vulgárně se tomu říká milionářská daň, formálně solidární zvýšení daně a fakticky daň ze závisti.

Jenže co když někdo má i po takovém rádoby zdanění stále moc peněz a ještě k tomu se stane politicky mocným? No což zkusit jiné prostředky, třeba nějakým způsobem mu zkomplikovat život ve sféře jeho podnikatelského úspěchu pod rádoby ctnostnou ideou střetu zájmů. Samozřejmě střetem zájmů není poradenství společnosti získávající státní prostředky, protože příštipkářství je pod hranicí závisti.

Zatímco kdysi úspěšní bohatí lidé měli představovat garanci nezávislosti a neovlivnitelnosti, dnes jsou apriorně považováni za tuneláře a podvodníky. Alespoň takový se jim tvoří mediální image. Půjdeme-li cestou závisti, tak nejdříve ztratí volební právo nejbohatší, až nakonec ho budou mít jen nevzdělaní nezaměstnaní.

Neobhajuji pana Babiše, ale stejně jako v dobách nástupu komunistů byl schválen konfiskační „Lex Schwarzenberg“, je stejně nedemokratické, aby byl schvalován zákon, jež má fakticky dopadat na jediného člověka. Ostatně kvalita legislativní práce navrhovatelů se potvrdila záhy, neboť nebylo třeba mnoho kroků, aby byl takovýto legislativní paskvil obejit. Konečně tím se jen ukázalo, že není nic horšího, než své bohatství ukazovat – skryté (byť jen ve svěřenském fondu) tolik závist nevyvolá.

Za úspěchem a bohatstvím bohužel většina Čechů nevidí práci a úsilí. Bylo-by iluzorní tvrdit, že neexistují jedinci, kteří zbohatli nelegálním způsobem, jenže „tuneláře“ a podvodníky je třeba trestat jiným způsobem. Od toho jsou zde tresty udělované finančními orgány a orgány trestního řízení. V České republice chybí důvěra v existující orgány a jejich nezávislé složení, které by dokázaly kompetentně prošetřit legálnost bohatství. Politici by se měli orientovat na podporu prošetřování legálnosti konkrétních aktivit, ať již jsou to díry v zemi nebo ptačí hnízda, ne na trestání samotného bohatství.