Traduje se taková historka z divadelního zákulisí. Kdysi v dobách, kdy se Divadlo na Vinohradech jmenovala Divadlo československé armády, měla být uvedena hra z dob Slovenského národního povstání Ohně na horách.
Kolem premiéry této původní české novinky se rozhořel konflikt mezi tehdejším vedením divadla a Hlavní politickou správou Ministerstva národní obrany (HPS). Hra je situována do doby Slovenského národního povstání a kromě jiných v ní vystupovala i postava Rudolfa Slánského. Ten byl sice autorem Jiřím Procházkou vylíčen jako proradný zrádce, ale i přes to Ústřední výbor KSČ uvedení před premiérou zakázal.
Dramaturgie se dožadovala sdělení důvodu zákazu, a navíc kritizovala, že ÚV KSČ o zákazu rozhodl bez divadelních odborníků. V překladu do jazyka 50. let to znamenalo, že „dramaturgická skupinka vytvářela v souboru náladu proti ÚV KSČ“. A aby toho nebylo málo, mohla prý i za to, že se v té době „soudruh ředitel Škoda nebezpečně odtrhl od souboru i od HPS. Opírá se ve své práci plně o názory skupinkářů. Chová se byrokraticky a nerudně k hercům a odmítá jakékoli styky s HPS. Skupinu je proto třeba odhalit a zlikvidovat.“
Dramaturgové Josef Balvín a Zdeněk Bláha jsou ve zprávě charakterizováni jako„intelektuálové se sklony k nezdravému radikalismu a maloměšťáckému anarchismu“.
Ohně na horách se nakonec v únoru 1955 dočkaly premiéry, ovšem bez postavy Slánského. Dramaturga Zdeňka Bláhu téhož roku z divadla vyhodili a Josef Balvín byl sesazen z pozice vedoucího na řadového dramaturga .
Ve hře je situace, kdy si herci, stojící jakoby na vrcholcích kopců na dálku vzájemně předávali sborově vzkaz „umřel nám soudruh,“ když v povstání zahynul Jan Šverma, kterému údajně dal Slánský o číslo menší boty, aby mu omrzli nohy. Údajně Jiří Sovák, který hrál jednoho z těch partyzánů, předávajících si ústní vzkaz, ve skutečnosti volal „umřel jim soudruh.“ Jeden hlas se té sborové recitaci snadno ztratí, že? Jednou se ale na něj kolegové herci domluvili a v okamžiku, kdy měli všichni vzkazovat "umřel nám soudruh," mlčeli a Sovák, nic zlého netuše, na plnou scénu volal sám do publika „umřel jim soudruh.“ Zda z toho byla tenkrát důtka nebo nějaká jiná forma pokárání není už známo.
Vzpomněl jsem si a tuhle historku teď, když zesnul bývalý generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš. Umřel jim soudruh. Podle komunistů statečný člověk, hájící neochvějně komunistické ideje, podle ostatních vlastizrádce, který spolupodepsal okupační „moskevské protokoly,“ a zkostnatělý komunistický byrokrat.
Drzost komunistů nezná mezí. KSČM na svém facebooku webu zveřejnila nekrolog. „Snad už sedíš v lepším světě bez hladu, bídy a rozdílů,“ píše se v něm „a snad si u toho dáváš i oblíbené švestkové knedlíky,“ napsali komunisté. Marxisté, věřící v posmrtný život!?! Pozoruhodné.
A přidali i jeho vlastní citát. „Přes to, co se v naší zemi i jinde v posledních letech stalo a co se děje, jsem přesvědčen, že ideje socialismu, o jejichž naplnění jsem usiloval, představují i nadále lepší budoucnost lidstva. Zůstal jsem komunistou.“ Historie prý ještě neřekla poslední slovo, tvrdí komunisté, a jednou ještě bude Milouš oceněn.
Slavný projev z července 1988 na Červeném Hrádku byl dlouho ojedinělou ukázkou funkcionářského blábolení, na které navázal až nyní Andrej Babiš svými výlevy..
Soudruh Milouš se prý narodil ve vesnici České chalupy, ale to je pravda jen zčásti. Narodil se v rožmberské vesnici Brloh. Soudruzi nejspíš měli za nedůstojné, aby se jejich generální tajemník narodil jako nějaké zvíře „v brlohu“, a tak jeho rodiště maličko posunuli do vesnice s přijatelnějším názvem. Historii uměli falšovat dokonale, tak to pro ně byla maličkost.
Není bez zajímavosti, že jiný soudruh, soudruh Vojtěch Filip, se narodil ve vísce, která se jmenuje Jedovary.
Čím se asi kdysi zabývali její obyvatelé, když si vysloužili takové pojmenování? Vařili jedy? I dnešní předseda KSČM „vaří mnohé jedy,“ např. v podobě takových nekrologů, jaký vydal současný ústřední výbor u příležitosti úmrtí soudruha Milouše.
Inu, zemřel „jim“ soudruh. Přijdou prý ale lepší časy, a on se stane mučedníkem.
Doufejme, že se toho nedožijeme.
Ivan Bednář
