Stříbrná neděle

Je jedna z adventních nedělí, tedy podle křesťanských tradic doba zklidnění. Tak to odpovídá životnímu stylu našich předků za dlouhých prosincových nocí. Dnes je však advent komerčně využíván, a tak se tato neděle nazývá stříbrná, a v obchodech je nabito, navzdory proklamované chudobě a bídě. Slušelo by se tedy napsat něco, co by oproti nákupnímu šílenství v novodobých chrámech konzumu, připomnělo duchovní rozměr adventu, ale asi by to většina lidí nechtěla slyšet. Raději budou poslouchat Babiše, že se nahoře nemá krást (dole může?), nebo plky Tomia Okamuryzřejmě  o tom, že všechno vyřeší přímé volby obecního ponocného.

Nejspíš je to způsobeno těmi padesáti lety komunismu, kdy bolševik před vánoci přece jen dal na trh něco z toho zboží, co si sám přes rok pohodlně nakupoval v TUZEXu (Andrej Babiš v Maroku), a toho bylo žalostně málo.

Druhý důvodem zřejmě je neuvěřitelná vulgarizace a celkové brutální zhrubnutí společnosti.

Zahájil to Jiří Paroubek svým chlubením (dámy a pánové, kdo z vás to má), bezohledností (budu prosazovat svoje zákony třeba s Marťany – ve skutečnosti s komunisty) a nesympatickým chvastounstvím (chvastounství může být i mírně sympatické, viz Falstaff, Jepe z vršku apod.).

Na Paroubkovu linii navázal Miloš Zeman, kterého lékař Jan Hnízdil označuje za „tátu slabochů, lenochů a alkoholiků“.  Lidem, kteří ho z valné části volili, podle Hnízdila  imponuje Zemanova arogance, populismus, alkoholismus, kuřáctví a manipulace.

Nedávno přitvrdili i reprezentanti „úřednické“ vlády, kteří se v Poslanecké sněmovně mezi sebou bavili asi jako puberťáci z deváté bé. „Vole, průser, prase, je to v prdeli.“ Jak se praví ve Švejkovi: „hovna lítala vzduchem jako říkadla Pavly Moudré.“

Tedy, aby mně bylo rozuměno, Rusnokově nechuti jet do Jižní Afriky na pohřeb vraha a teroristy Nelsona Mandely docela rozumím a chápu i to, že v premiérově nabitém programu (oběd, večeře, rozsvícení vánočního stromečku, zase oběd a návštěva fotbalového utkání Ligy mistrů) se těžko hledá volná skulinka. Ale to, že si světová politika udělala z Mandely ikonu, a světové média ho postavila na piedestal míru a usmíření, je absurdní. Skoro se chce uvěřit teoriím bývalého hradního mluvčího Petra Hájka o celosvětovém spiknutí „iluminátů“.

Jde mi  o to, že naši nejvyšší představitelé se mezi sebou baví slovníkem čtvrté cenové skupiny. Ne v hospodě, ale v Poslanecké sněmovně. A to je znepokojující. Někdejší výlevy poslance a hejtmana, dovedně měnícího víno v miliony, Davida Ratha či věčného pijáka a nesestřelitelného ministra Miloslava Kalouska, mívaly alespoň vtip.

Tohle je jen vulgarita a smutek. Ceremoniář T. G. Masaryka Jiří Stanislav Guth – Jarkovský se nejspíš obrací v hrobě. Jazyk Vladislava Vančury dává jeho románům monumentální charakter. Jazyk Jiřího Rusnoka a spol. dává pocit, že si pozvolna přestáváme rozumět a ve Strakově akademii či na Hradě už zase sedí nějaký ten Milouš Jakeš, co pěstoval koně a v kuřecích líhních bojlery.

A to jsem chtěl psát něco uklidňujícího.

Ivan Bednář