Ringo Starr neze – starr

Tak jsem se vydal po delší době na koncert. Ne ledajaký. Komunističtí papaláši se musejí obracet v hrobě a vrtět se na současných křeslech generálních ředitelů či majitelů firem (až na Aleše Hušáka, ten o něj nedávno přišel), v bolševickém nebi jistě reptají archandělové komunistické cenzury, v jejich někdejším svatostánku Pakulu totiž včera koncertovat jeden z někdejších beatlů Ringo Starkey Starr. V duchu jsem se trochu obával, že to bude pěkná nuda, vzpomínkový večer, však to znáte, co taky čekat od jednasedmdesátiletého kmeta. Ale i když Pakul už není Pakulem, ale Kongresovým centrem Praha, Ringo Starr zůstal pořádně skvělým „broukem.“ Neze-starr!

Zaplněný kongresový sál se bavil. Bavil jsem se i já. Ringo mlátil do bicích jak za mlada. Vypadal tak nanejvýše na padesát. Byl svižný, vtipný, a navzdory hudebnímu kritikovi Jiřímu Černému, který do České televize zakokrhal, že neumí pořádně zpívat, zpíval velmi dobře.

I ostatní muzikanti z jeho All starr bandu byli skvělí, nicméně když si vzal mikrofon do ruky Ringo, vždycky to bylo o stupeň lepší. Ringo je totiž osobnost.

A tak sál blaženě bouřil při jeho dávných hitech I Wonna Be Your Man, vytleskával rytmus při Yelow Submarine, při With A Little Help From My Friends se vlnily ruce nad hlavami a spokojeně tleskal při Act Naturally. Když Ringo představil členy své kapely a na závěr, když měl představit sám sebe, se obrátil do publika s otázkou Whot Is My Name? sál poprvé  trochu zatápal, podruhé už pochopil a zaburácel RINGO!

A tak jsem se vrátil o padesát let zpátky. Pak že cestování v čase neexistuje.

Ringo Starr skutečně neze-starr. Asi nejspíš proto, že neprožil polovinu života v komunistickém ráji, který jejich písničky dlouho zakazoval a snažil se jim čelit vlastní popkulturou. Marně.Ale měli bychom si to pamatovat.

Ringo byl takový jako byl celý život. Mírně provokativní, vtipný, uvolněný, svobodný člověk. My jsme byli zprvu také takoví jací jsme byli celí život, zakřiklí, bojácní, spoutaní a nesvobodní lidé. Teprve zvolna publikum roztávalo, až nakonec skončil koncert standing ovation. Lidé stáli, tleskali, dožadovali se přídavku.

Marně.

Ringo dozpíval,. Rozloučil se a zmizel.

Jako dokonalý profesionál.

V jedenasedmdesáti letech odtáhnul dvouhodinový koncert a odfrčel do Budapešti.

A spolu s ním zmizely i vzpomínky na naše mládí. Kdy jsme byli ještě svěží, plní nadšení, doufající v lepší budoucnost. Jen svobodní jsme nebyli, i když jsme si to jednu chvilku mysleli.

Kdybychom totiž tenkrát byli skutečně svobodní, tak jsem neviděl Ringa až nyní, ale už tenkrát – před padesáti lety.

Škoda.

Ivan Bednář