Řepka olejka nevychová jediného vzdělance

Minulost je zvláštní jev. Některé filozofické školy mají za to, že na základě objektivního poznání minulosti je možno předvídat budoucnost; jiné to popírají. To, co považujeme za minulost, je především závislé na paměti. Stoupenci filozofického směru presentismus, což je filozofický směr, který tvrdí, že  minulost ani budoucnost neexistuje, existuje vždy jen přítomnost. To je názor velmi blízký mnohým politikům dnešních dní.

Zacházíme podivným způsobem se naší minulostí. Teď nemám na mysli jenom problémy Ústavu pro studium totalitních režimů, jehož činnost se extrémním levičákům (Šustrová, Uhl ml.), podle kterých by měli komunisté zkoumat zločiny komunismu, podařilo zcela paralyzovat, ale mám tím na mysli minulost, která by měla být součástí naší národní integrity. Historické události, na které bychom měli být (a mohli) náramně pyšní, odstrkujeme do kouta nebo se za ně dokonce stydíme a omlouváme je. A naopak věci za které bychom se měli stydět a připomínat si je, abychom nedopustili jejich opakování, heroizujeme a jsme na ně dokonce pyšní.

V roce 2008 zahájila Topolánkova vláda kampaň na přípravu naší země na naše půlroční předsednictví Evropské unii s názvem Evropě to osladíme. Na jedné straně měl slogan připomínat, že kostka cukru byla českým vynálezem rodáků z Dačic v jižních Čechách (ve skutečnosti švýcarský ředitel dačické rafinerie cukrovaru Jakub Kryštof Rad), na straně druhé byl trochu provokativně vychloubačný. Ve skutečnosti působil obsah reklamního spotu na zahraniční veřejnost vysloveně směšně a trapně. V tom jsme my Češi mistři. Skutečně významné věci shazujeme a ironizujeme, věci marginální a malicherné  heroizujeme a stavíme na odiv.

Jak to dopadlo všichni víme. Evropě jsme nic neosladili a Topolánkovu vládu ještě před ukončením našeho předsednictví  ke svému úžasu svrhnul Paroubek a sám se z toho svého Pyrrhova vítězství dodnes nevzpamatoval.

Už tradičně se při všech slavnostních rituálech hraje bojová píseň Žižkových loupeživých band Kdož sú Boží bojovníci. Tehdy jsme to chtěli Evropě také ukázat, a dopadlo to podobně jako s tou kostkou cukru. 

Když nastoupil do funkce pražský primátor Tomáš Hudeček (olomoucký rodák), prohlásil, že primátorských řetěz odloží do muzea. Prý mu připomíná film Pán prstenů podle stejnojmenného románu J. Tolkiena. Příběh popisuje konflikt dobra se zlem. Zlo je tzv. Jeden prsten, zvaný též Vládnoucí prsten.

Primátorský řetěz Hudeček do muzea nedal, nosí ho při různých příležitostech i dnes. Absurdnost jeho počínání jsem si uvědomil nedávno při promoci své snachy. Když v Karolinu pochodovali před vykulenými studentíky moudří pánové v historických talárech, vybavení akademickými insigniemi, shromáždění předsedal prorektor slavné Karlovy university, celebroval ho děkan Filozofické fakulty, kterou zřídil Karel IV. v roce 1348 jako fakultu svobodných umění, a která se stala tradičním centrem české vzdělanosti, kolem člověka se batolila historie a slavná minulost českého vysokého učení.

To se nedá  odložit do muzea, ať si o tom myslí Tomáš Hudeček co chce. Na jedné straně asi vždy bude historická tradice, na straně druhé křupanství a zahnojené boty. Populistické gesto je pro mnohé víc než sláva minulosti. Ostatně komunisté s minulostí zacházeli podobně. Co nemohli přizpůsobit vlastní propagandě, to škrtli z učebnic. Husitství,které vyústilo v loupeživé výpravy Žižkových žoldnéřů do Evropy, povýšili na první komunistické království. Dotace na pěstování řepky olejky, povýšené na náboženství království Agroferta Prvního, nám nevychovají jediného vzdělance. Naopak. Škodí lidem, škodí půdě, a škodí i automobilovým motorům.

Když jsme vstupovali do Evropské unie mnozí měli obavy z toho, že nás připraví o část národní identity. Že se v ní rozpustíme jako ta Topolánkova kostka cukru. Jenomže lze „rozpustit“ národ, který má pečuje o svojí historii, pečuje tím de facto i o svou budoucnost. Projevuje se to kromě jiného také politickou korektností. Kdo chce brát lidi lopatou po hlavě (notabene svého koaličního partnera), škodí naší společné budoucnosti víc, než nesmyslná nařízení Evropské unie.

A ještě jedna připomínka. V květnu 2004 řekl Václav Havel při oslavách našeho vstupu do Evropské unie obavám o ztrátě národní identity: "Naši národní identitu si nejvíc ničíme my sami. Tím, že mluvíme špatnou češtinou - i ti nejvyšší politici mluví hůř než za Rakouska-Uherska poslední poštmistr.“

V dnešních dobách zvlášť varovné poselství.

Ivan Bednář

ivanbednar.blog.iDNES.cz