Povídali jsme si tuhle na chalupě v hospodě U Stáni. „Pražáku,“ obrátil se na mě jeden ze sousedů, „koho máme volit?“ Otázku chápu. Devět kandidátů je dost, lidi se jen obtížně orientují, zvláště když někteří z kandidátů nabízejí jedno a totéž, jiní mají zase za sebou podobné škraloupy. Někteří nejsou příliš vidět, což nemusí být jen jejich vina, zájem médií se orientuje pouze na některé vyvolené. Nejhalasnější kampaň vede senátor Tomio Okamura, jenomže ten je ze hry venku.
Tak jsem sousedovi řekl, že nejlepší je postupovat eliminační metodou, tj. postupným vylučováním. Z devíti kandidátů jsme nejdřív vyřadili ty, kteří si tak či onak zadali s bývalým komunistickým režimem. Vypadl Miloš Zeman a Jan Fischer. I když míra jejich „prohřešku“ je rozdílná, přece jenom jsme si řekli, že bývalý komunista nemá na našem prezidentském stolci co dělat.
Pak jsme si řekli, že prezident by měl reprezentovat všechny občany, tudíž by neměl být svým způsobem extrémní a extravagantní postavou. Co je možné v umění, nepatří na prezidentské křeslo. Odpadl nám Vladimír Franz.
Ze tří žen nám postupně zbyla jediná – Jana Bobošíková. Zuzana Roithová i Táňa Fischerová jsou bezvýhradné stoupenkyně rozšiřování pravomocí Evropské unie na úkor národních států, Fischerová je navíc ještě posedlá blouznivou vizí, zakládání jakýchsi družstev, snad po vzoru někdejších židovských kibuců. Zuzanu Roithovou zase málokdo zná, dosud si žila v tichém ústraní bruselských kuloárů.
Jiří Dienstbier má výhodu i nevýhodu, že je synem svého otce. Pro jedny disident a kotelník, pro druhé bývalý vysoce postavený komunista, šmrncnutý stínem podezření ze spolupráce s StB. Budiž – synové přece nemohou za své rodiče, ale co vlastně ten Jiří Dientsbier mladší vykonal, že by ho to kvalifikovalo na prezidentský post? Obávám se, že odpověď je příliš jednoduchá – doposud nic.
Takže do našeho „druhého kola“ postoupili tři kandidáti – Karel Schwarzenberg, Jana Bobošíková a Přemysl Sobotka. Tady už se vybíralo podstatně lépe.
Proti Karlu Schwearzenbergovi hovoří jeho vyšší věk, proslulé podřimování (řekli jsme si, že na mezinárodním fóru by se z věčného usínání těžko vylhával bonmotem, že „když se kecají blbosti, spím“) a obtížná verbální komunikace (i když možná v němčině to nepůsobí tak, jako když se vyjadřuje česky). Samozřejmě velkým mínusem je jeho oddanost Evropské unii, potažmo Německu, kterému nedávno „prodal“ Lobkovickým palác na Malé straně, sloužící jako německá ambasáda, přestože jde o kulturní památku České republiky, chráněnou zákonem.
Takže Jana Bobošíková a Přemysl Sobotka.
To už byla celkem snadná volba – Přemysl Sobotka.
Vzdělaný (vystupoval Fakultu všeobecného lékařství UK), zkušený (v senátu od jeho vzniku v roce 1996, v letech 2004 – 2010 byl předsedou Senátu, v současné době je jeho místopředsedou), bývalý sportovec. K Evropské unii má střízlivý přístup. Je mu líto, že "se zrůdnosti nacistické i komunistické diktatury vytrácejí z paměti" a tvrdí, že bude prezidentem demokratů, nikoliv komunistů či jiných extremistických stran. Hlasitě dává najevo, že o hlasy voličů KSČM - vysoce disciplinovaných - nestojí. Pochopitelně je proti korupci, byrokracii a zadlužování. Podporu by u něj našla velká změna ústavy; většinový volební systém, v němž bychom volili poslance v jednomandátových obvodech, tak jako senátory. Ten by posílil odpovědnost politických stran a stabilizoval vlády, také by ovšem z politické mapy mohl prakticky vymazat menší strany. Včetně komunistické. Odmítá adopce dětí homosexuály, eutanazii i trest smrti.
Pokud by politický vývoj v Česku dospěl k situaci, kdy nebude možné sestavit většinovou vládu bez účasti komunistické strany, deklaruje Sobotka své rozhodnutí odstoupit z funkce prezidenta.
Bylo by toho víc, v čem jsme se s Přemyslem Sobotkou ztotožnili. A tak jsme se shodli. Jediným věrohodným kandidátem na prezidenta České republiky je - Přemysl Sobotka.
Ivan Bednář
