Politika je tvrdé řemeslo

Stalo se u nás zvykem, že politice rozumí každý. Sportovci, byznysmeni, umělci, lékaři, důchodci, živnostníci, teenageři, novináři, normální lidé, věřící i bezvěrci. Až potud je to v pořádku, protože politika je součástí našeho života, a nezajímat se o politiku znamená rezignovat na dění kolem sebe.

Problémem ale je, že ne každý se v té politice orientuje.

Někdejší vítězka prvního ročníku Česko hledá SuperStar „světluška“ Aneta Langerová poskytla nedávno Magazínu MfDnes  rozhovor, ve kterém se mimo jiné zmiňuje také o své roli v politice. Jedna z tváří kampaně Vyměňte politiky odpovídá na otázku „jak jste spokojena s výsledkem voleb?“ takto :„V momentě, kdy se složení parlamentu trochu obměnilo, jsem získala naději. Nikdy to nebude ideální, ale beru to jako krok kupředu. Co se týká podzimních voleb, ty zvraty po nich mě překvapily stejně jako hodně jiných lidí. Nejsem expert na zákony. Zřejmě jsou skutečně takové, že se může stát, že strana, která vyhrála, je pak plně upozaděna. To mě samozřejmě rozčiluje….“

Ono je to jako kolovrátek. Tisíckrát můžete říkat, že parlamentní volby v červnu letošního roku vyhrála ČSSD. Anetu Langerovou by tak  mělo rozčílit, že TOP 09, VV a ODS se domluvili a „upozadily“ ji do opozičních lavic. Není tomu tak. Naopak. Aneta získala po těchto jarních volbách „naději.“

Podobný případ se odehrál v Praze po komunálních volbách. V nich zvítězila TOP 09, ale svojí neschopností se dohodnout a kategorickými požadavky, svým zpackaným vyjednávání o možné koalici s ODS, byla „upozaděna“ do opozice.

To se zkrátka v politice stává. Anetu Langerovou to ale „rozčiluje.“ Proč?

Že v pražské radě nebude nikdo z TOP 09? Z Věcí veřejných? Inu, takové jsou volby. A proto se uzavírají povolební koalice.

Je pravda, že máme čtyřicetiletý demokratický deficit, který dvacet let svobodné společnosti nedokázalo ještě nahradit. Stále se mnozí z nás pohybují v říši snílků o nepolitické politice, stále jsou mezi námi poblouzněné duše, myslící, že politiku mají dělat pouze ti, kteří jsou jim sympatičtí, naivkové, toužící po životě v pravdě a lásce.

Je to sympatické, ale současně i velice nebezpečné. Podobní lidé se stávají snadným terčem těch, kteří si myslí, že jedině oni jsou vyvolení, aby řídili životy ostatních, aby určovali co je správné a co nikoliv, aby ovládáním jiných uspokojili svoji ješitnost a touhu po moci.

Vzpomínáte? Jiří Paroubek kdysi tvrdil, že má poslání od vyšší bytosti. Karel Schwarzenberg je také „knížetem z Boží milosti.“ Smutný vývoj Václava Havla od přesvědčeného demokrata v autokratického staříka je toho také důkazem.

Je třeba si uvědomit, že politika je řemeslo jako každé jiné. Zatraceně tvrdé řemeslo. A politika bez vytváření koalic je jako slon bez chobotu. Nedokážu-li se s druhým domluvit, měl bych hledat vinu u sebe. A ne svolávat lidi na náměstí či do zasedacích sálů zastupitelstev.

Působení Anety Langerové v nadačním fondu Světluška je nesmírně sympatické. Nad její angažovaností v politice zůstává ale rozum stát. Není ale sama, koho podobným způsobem manipulují jiní.

Ivan Bednář