Podobnost čistě náhodná

Postupoval jsem naprosto transparentním způsobem, hájí se ministr financí Jan Fischer, když má vysvětlit, jak zázračně přišel přes noc ke čtyřem milionům korun. Ty prý přinesl na poštovní přepážku v igelitové tašce Ladislav Dráb. Splácením dluhu však Fischer paradoxně porušil zákon. Ten totiž stanoví, že kandidáti na post prezidenta musejí své finanční závazky vyřešit do 120 dnů od výsledků voleb, tedy do 26. května 2013, což se ale nestalo. Je v naší demokracii už tradičním zvykem že se zákony nedodržují. Ony totiž nehrozí žádné sankce. A tak mohl Jan Fischer s velkou slávou ohlásit, že svůj pětimilionový dluh uhradil – dva měsíce po té, co mu určil zákon.  Zákon byl v jeho případě porušen i tím, že místo jména dárce Ladislava Drába byla u milionových částek pouze zkratka KCPH. Zákona o přímé volbě prezidenta vyžaduje u sumy"uvedení jména, příjmení, data narození a adresy místa pobytu fyzické osoby, která tyto prostředky poskytla".

Hlavním Fischerovým sponzorem se stal podnikatel Ladislav Dráb. Na svojí neúspěšnou prezidentskou kampaň dostal od něj celkem 4,24 milionu korun.  Nejdříve si Dráb ze svého účtu vybral 2,9 milionu korun v hotovosti, které pak v dubnu vložil na „transparentní účet“ Jana Fischera. Přesně ve stylu někdejších oblíbených igelitek. Jenže příběh měl své pokračování. V červenci, pouhých pár minut předtím, než premiér Jiří Rusnok předstoupil před novináře, aby oznámil, že Fischer bude novým ministrem financí, se Dráb rozhodl, že svému favoritovi ještě něco přihodí. A tak si znovu vzal igelitku a s 1,34 milionem korun celou křišťálově čistou transakci si zopakoval znovu.

Fischerova slova nápadně připomínají výrok bývalého politika ČSSD a dnes milionáře Stanislava Grosse. Když se svého času zjistilo, že Gross nemohl ze svých příjmů zaplatit koupi bytu v Praze na Barrandově, přišel tehdejší premiér s verzí, že mu jeho strýc František Vik půjčil 1,2 milionu korun. Pak se ale ukázalo, že jeho příbuzný takové peníze neměl a ani mít nemohl. Proto Gross přišel s verzí, že si peníze jeho strýc půjčil od známého.  „Původ peněz je tak křišťálově čistý, že ani křišťál křišťálově čistější být nemůže. Takže znovu opakuji – odpovědi na tyto otázky jsou křišťálově čisté,“ řekl tehdy Gross novinářům.

Fischer se svým výrokem zařadil do dlouhé fronty politiků, jejichž výrazy se staly legendárními. Začal to Milouš Jakeš.  Prý se on i celá tehdejší Komunistická strana ocitli v pozici „kůl v plotě.“ Komunisté v té době již byli izolováni od celé společnosti, která je již otevřeně odmítala, a zřejmě ne zcela ne zcela střízlivý Milouš tehdy na Červeném Hrádku vysvětloval soudruhům záludné  nástrahy přestavby, což byl podle něj „proces, ve kterým se ne každý dost dobře vyzná“.

V demokratické republice pokračovali další. Vedle zmíněného Standy Grosse (ČSSD) se zaskvěla i Kateřina Jacques (Strana zelených). V trapném televizním výstupu odhalila, že vůbec netuší, co je to ta „biomasa“, na které byl postaven program její Strany zelených a kterou zelení tehdy prosazovali jako alternativu k vytápění domácností

Ministr vnitra Radek John (Věci veřejné) zase nedokázal vysvětlit, co na jeho ministerstvu vnitra bude vlastně dělat jeho náměstek Michal Moroz, kterého si sebou John přivedl z estébáckých kruhů. „Bude dělat strategie a programové řízení. Asi jsou nějaké strategie a koncepce, které nemá cenu říkat veřejně,“ řekl v přímém přenosu. Ministryně kultury Hanáková (TOP 09) zase jako kolovrátek opakovala, že odvolaný ředitel Národního divadla „nedokázal nastavit ty procesy“.  

Gross tehdy tvrdil, že to „myslí upřímně.“ Aby o tom přesvědčil co nejvíce lidí, zaplatil si tehdy billboardy po celé zemi. Jan Fischer s Ladislavem Drábem to nepochybně také myslí upřímně. Dráb je totiž majitelem firmy, která buduje obří zásobník plynu na Vysočině, který by měla využívat česká vláda. Stejné firmy, která Jana Fischera v mezidobí od neúspěšné kandidatury a jmenování ministrem financí zaměstnávala.

Ivan Bednář