Nápady diváka české televize

Cestování v čase je proces, během kterého se člověk za pomoci nějakého stroje pohybuje do minulosti nebo budoucnosti.

Já cestuji v čase s televizí. Na Boží hod jsem si pustil v televizi filmovou verzi Strakonického dudáka aneb Hody divých žen z roku 1955 s Josefem Mixou a Marií Tomášovou. Pokud jste neshledali film jako xenofobní (chaos v exotické zemi, navíc sultán, který slibuje Švandovi, že uřízne hlavu všem "vašim" krajanům), rasistický (Kalafuna – snad jste tu mojí židli nedali Židovi), porušující lidská práva (hajný Trnka – dokud nebudeš mít peníze, tak mi sem nelez), prolezlý korupcí (Vocilka – peníze jsou pány světa, dukát to je pravý rek) a sexistický (líčit ženy jako divá a krutá strašidla je nedůstojné), tak jste se ocitli, stejně jako já, v minulém století.

Sakra, co na to ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier? Proč mlčí. Asi se raději díval na pohádku o Korunním princi. A co ministryně Marksová? Že by se raději dívala na pohádku Kouzelná chůva a velký třesk. A ombudsmanka Šabatová? Nejspíš si oblíbila skazku S čerty nejsou žerty.

Jak to že se neozvou?

J.K.Tyl napsal Strakonického dudáka v předrevolučním roce 1847 jako národní báchorku se zpěvy a tanci. Tématem je láska dívky z hájenky Dorotky a chudého Švandy dudáka, která prochází mnohými komplikacemi. Poprvé byla uvedena v Královském stavovském divadle v Praze a setkala se s nadšeným přijetím, jak od diváků (to by bylo běžné), tak i kritiků (to už je výjimečné). Pozitivně ji hodnotil např. Karel Havlíček Borovský, což bylo docela výjimečné, protože jinak Havlíček hodnotil některá Tylova díla jako Jan Rejžek písničky Petra Hapky (přeceněný kýčař).

Dnes by báchorka mohla mít všechny přívlastky, kterými jsem ji výše obdařil. Tyl s Borovským by se jistě divili, kam jsme to za těch sto sedmdesát let dospěli. Ve Spojených státech amerických mělo vyjít upravené vydání známé knížky Dobrodružství Huckleberryho Finna od Marka Twaina. Zmizelo z něho slovo "negr". To nahradilo slovo "otrok".

Nizozemské muzeum umění Rijksmuseum v Amsterdamu podlehlo nátlaku bojovníků za lidská práva a začalo v rámci politické korektnosti přejmenovávat obrazy. A tak se stalo, že obraz Simona Marise z roku 1900 pod názvem Černošská dívka se nyní již jmenuje Děvče s vějířem, Černošský sluha je od nynějška Mladý sluha, Mohamedán je Muž s vousy a Eskymák či Indián mají označení původní obyvatel.  Vše jen proto, aby se nikdo z návštěvníků, který je podobného vzezření, či snad člen nějaké menšiny, necítil dotčen.

Není to ani první takový nápad z nizozemských luhů a hájů. Již na podzim, na základě kritiky OSN, se tamní úředníci v Haagu dobrovolně vzdali tradice, když zakázali Černého Petra. To je postava, která doprovází Mikuláše a Anděla a má představovat maurského chlapce. V podstatě se jedná o nizozemskou obdobu českého čerta.  

Nezůstáváme pozadu. V Praze nedávno feministky dosáhly zrušení výstavy fotografií ženských aktů, protože prý zdůrazňovaly přílišnou ženskost modelek.

I když mě to trápit nemusí, bojím se pomyslet, co bude za těch dalších sto sedmdesát let. Už teď předseda Evropského parlamentu kryptokomunista Martin Schulz přirovnal vítězství polských konzervativců v nedávných demokratických volbách ke státnímu převratu. A náš pan premiér a ministr zahraničí věří tomu, že Řecko není viníkem vlastního bankrotu, ale naopak, že je obětí.

Čeho? Koho?

No, přece jestřábů z Wall Streetu. Bankéřů a kapitalistických vydřiduchů. Proto je třeba jim ten jejich majetek znárodnit a rozdat chudým. Jakoby z mrtvých vstával Dikobraz padesátých let. Dienstbier s Marksovou a Šabatovou jsou jeho proroky.

Neomarksisté všech zemí, zblázněte se!

Ivan Bednář

ivanbednar.blog.iDNES.cz