Ministr Dienstbier nemá zdravý rozum

Ministr bez portfeje představuje ministra vlády, který nespravuje aparát žádného ministerstva (portfej). V českém pojetí to ale neplatí zcela.

Většinou se jedná o výnosnou trafiku pro některého zasloužilého stranického kolegu, případně o uplacení koaličního partnera.

Nyní se ministr bez portfeje, který má na starosti lidská práva a rovné příležitosti, a zároveň předseda Legislativní rady vlády Jiří Dienstbier chystá předložit vládě zákon, který by nařídil velkým podnikům s většinovým podílem státu, a dalším státním úřadům, že ve vedení společností musí být povinně alespoň 40% žen.

Současně ale tento návrh zákona porušuje svobodu žen, které by se měly svobodně rozhodnout, zda budou preferovat profesní kariéru nebo se chtějí věnovat rodině a výchově vlastních dětí. Dienstbier z žen dělá nesvéprávné osoby, které je třeba chránit zvláštním zákonem, jako jsou třeba veverky nebo rosnička zelená.

Ono je to těžké. Ministr pro lidská práva zjevně nemá, čím by se zaměstnal a hledá pro svoje ministerstvo nějakou náplň práce. Romská problematika je ožehavá. Jednak působí negativně ve veřejnosti, jednak samotní Romové jsou často nevděční, jak se o tom mohl v minulosti přesvědčit vládní zmocněnec Petr Uhl či Dienstbierův předchůdce Michal Kocáb. Strana zelených, za kterou byl Kocáb ve vládě Mirka Topolánka, sice ocenila jeho rozvinutí agendy Agentury pro sociální začleňování v romských lokalitách, samotní Romové ale o tuto Agenturu projevili minimální zájem. Kocábovo úsilí o zrušení vepřína v Letech u Písku, kde je památník romského holocaustu, nakonec přebilo jeho sexuální dobrodružství s tiskovou mluvčí Abásovou, a Kocáb se musel dekovat.

Podobné je to s migranty. Péči o ně vnímá veřejnost většinou stejně negativně, a kdyby to Dienstbier nějak přehnal, mohl by ztratit politické body, i ministerské křeslo. Také se pokusil angažovat na straně aktivistů (squatterů) v případě nezákonné okupace budovy Kliniky v Praze na Žižkově, tam mu ale hlavní body vyfouknul Matěj Stropnický, podporovaný Andrejem Babišem.

Tak jak s tím genderovým zákonem naložit?

Jedna ze zásad pravicové politiky praví, že každý člověk je schopen svobodně volit dle svých preferencí, zájmů a tužeb z různých alternativ. Jeho svoboda a práva jsou ohraničeny právě a jedině svobodou a právy jiného jedince.

Za nedílnou součást takové svobody pravice považuje odpovědnost. Jen ten, kdo ctí odpovědnost, může být ve svém důsledku skutečně svobodný. Člověk si vždy může svobodně volit mezi minimálně dvěma alternativami. Má-li tuto svobodu, pak musí také nést odpovědnost za své rozhodnutí

To ale zjevně ČSSD, reprezentovaná Dienstbierem, neuznává. Rozhodování za jedince v pojetí české sociální demokracie má dělat stát, odpovědnost nenese nikdo. Až si třeba náhodou někdo v budoucnosti vzpomene, že by Dienstbierův zákon měl uplatňovat v praxi, bude už Dienstbier bůhví kde. Tak jako např. jeho předchůdkyně ve funkci předsedkyně Legislativní rady státu Karolína Peake (Věci veřejné, Lidem), která nám po sobě zanechala několik podobně zrůdných zákonů jako např. zákon o veřejných zakázkách, který ochromil činnost komunálních zastupitelstev. Díky Karolíně Peake vypadl ze zákona o distribuci léků, který připravil ministr Leoš Heger, důležitý odstavec, který měl regulovat prodej léků do zahraničí, což dnes způsobuje nedostatek léků v našich lékárnách, protože se léky volně přeprodávají za výhodnější ceny do zahraničí.

Když se střetnou dva protichůdné zákony, měl by nastoupit zdravý rozum. Ten ale zjevně Dienstbier nemá. Je pro něj důležitější posloužit naplnění jedné z vládních priorit, ať to stojí, co to stojí.

Priority „matky strany“ jsou pro něj, zdá se, důležitější než svoboda jednotlivce. Charakter jeho působení na zbytečném ministerstvu shrnul předseda ODS Petr Fiala„ nezabývá se řešením problémů, které jsou skutečné, ale svým působením vytvoří problémy nové.“

Ivan Bednář

ivanbednar.blog.iDNES.cz