Klaus by neměl chodit na Hrad

Jak se na nás asi ve světě dívají, když ministr zahraničí vlády České republiky Schwarzenber řekne o prezidentovi republiky Václavu Klausovi, že působí ve světě jako „zábavný provokatér.“ V kterém si článku se Benjamin Kuras zmínil o tom, že o některých členech naší vlády mluví v Německu jako o „urozeném švejkovi.“ Řekl bych, že měl na mysli právě knížete.

Když se Bátora vyjádřil o knížeti, že je „chudáček starý“, málem zbořil Kalousek koaliční vládu. Ministři za TOP 09 přestali chodit na jednání vlády, byť jsou za to docela slušně placení. Vstoupili do nelegální stávky.

Kdyby byl prezident Klaus Kalousek, přestal by chodit do úřadu na Hrad, dokud se Schwarzenberg neomluví. Naštěstí Klaus Kalouskem není, a tak máme stále fungující prezidentskou kancelář.

Schwarzenberg má ale i jiné mouchy než prezidenta. Předseda vlády Petr Nečas v duchu uzavřené koaliční smlouvy zřídí funkci „státního tajemníka“ pro Evropskou unii. Ministr zahraničí si pořídí vlastního státního tajemníka, takže Česká republika má najednou dva státní tajemníky pro stejnou věc.

Ministr Schwarzenberg se chová jako malé dítě, když mu berou hračku, a ne jako státník, kterému leží na srdci zájmy naší malé zemičky. Schwazenberg není zkrátka schopný pochopit, že v demokratické zemi je nejvyšším ústavním činitelem prezident, pak předseda senátu, pak předseda sněmovny a nakonec předseda vlády. A že úřad těchto ústavních činitelů disponují také určitým společenským respektem. Znevažováním jejich úřadu znevažují také úřad svůj.

Ministr zahraničí v tomto čtyřlístku není. Místo, aby „věcně obhajoval svou práci, uchyluje se k hrubým osobním útokům“, řekl prezidentům mluvčí Radim Ochvat.

I kdybychom připustili, že se Schwarzenberg chová spíše jako kníže, který se zlobí, když mu chodí báby do lesa na chrastí, jako Ferdinand d´Este ve Švejkovi, taky by si měl uvědomit, že i v tomto světě existuje jistá hierarchie. A kníže rozhodně není nejvyšším šlechticem. Je nad ním vévoda, a pak taky král.A nad králem císař. Ten by se pěkně rozčílil, kdyby se mu spílalo nějaké knížátko.

Kde jsou ty časy, kdy Václav Havel se svým kancléřem Schwarzenbergem prohlašovali, že jim nejde o navrácení jejich majetku, že mají jakési vyšší poslání. Budovali demokracii, kterou pak příliš nechtěli respektovat. Pomohli prosadit právní kontinuitu s komunistickým režimem, a jaksi bokem si restituovali velké majetky.

Aby bylo jasno – nezávidím. I já jsem přesvědčený, že se má vrátit to, co bylo ukradeno.

Ale všem.

I těm stovkám, možná tisícům, statkářům, kterým komunisti vzali grunty, a nevrátili jim nic. Vytvořili si zemědělské akciové společnosti, na ty převedli aktiva někdejších družstev, a pak družstva přivedli do konkursu. Zemědělcům vrátili staré rozbité stroje, a nakoupili si z výhodných úvěrů nové. Vrátili jim polorozbořené statky, a sami si postavili nová sídla.

To byla a dodnes také je odvrácená tvář restitucí.

Jistě by se našly další příklady, nevím, nijak se na to nespecializuji. A taky jsem se dostal příliš daleko od Schwarzenbergových uličnictví.

Ach jo, povzdechnu si a vrátím se zpět k oblíbenému Švejkovi. „život lidskej je tak složitej,“ říká Švejk, „že samotnej život člověka je proti tomu hadr.“

Ale ať s námi nikdo nevytírá.  

Ivan Bednář