Jsou některé staré seriály nebezpečné?

Na TV Barrandov odstartovalo v sobotu 15. 10. vysílání seriálu Muž na radnici. Vypráví hloupoučký příběh aktivního obětavého poslance a předsedy Městského národního výboru v Kunštátě, který se rozhodl přestavět a zmodernizovat město. Divák sleduje problémy a potíže, které jej provázejí po celou dobu výstavby. Paralelně běží také soukromý život předsedy a jednotlivé příběhy (smrt manželky, problémy syna Přemysla ve škole a jeho odchod z domova, svatba a následně rozchod s druhou manželkou, nemanželské dítě jeho dcery Bohunky atd.). Seriál nakonec skončí „tak ňák“ po socialisticku dobře. Výstavba je dokončena, rodina se opět sejde a předseda Bavor si najde novou lásku, ke které se nastěhuje.

Ponechme stranou fakt, že Jaroslav Dietl, který je autorem seriálu, své řemeslo skutečně uměl a z nezbytných socialistických ingrediencí uvařil profesionálně dobré dílko. Stejně jako v případě Okresu na severu, pojednávajícímu pro změnu o okresním tajemníkovi KSČ.

V čem jsou tedy seriály nebezpečné?

Zažil jsem to u nás na chalupě v hospodě. Jedna starší soudružka si uvedení seriálu pochvalovala „to je dost, že to začali vysílat, konečně lidi uvidí, jak se tehdy žilo. Dneska je to samá vražda a zlodějna, tenkrát se lidi ještě měli dobře.“

A tady je ten kámen úrazu.

Ono se totiž tak tehdy nežilo. My jsme to věděli, protože jsme v té době žili. Věděli jsme dobře, že se jedná o propagandistický seriál, který má pramálo společného se skutečností. Tak jako v reálném socialismu neexistovala „Nemocnice na kraji města“, tak také neexistoval Kunštát s dobráckým funkcionářem Bavorem či „Okres na severu“ s tátou všech okresních pracujících Pláteníkem..

Již tehdy se projevil paradox vnímání. Když uvedli Nemocnici na kraji města v Západním Německu, seriál sklidil obrovský úspěch. Protože Západní Němci takových nemocnic měli habaděj, a tak seriál brali jako obrázek současného života, plný milostných zápletek, nevěr, občasného podrazáctví a moudrého primáře Sovy, který tak dojemně pečuje o zdraví spoluobčanů.

My jsme dobře věděli, že taková nemocnice u nás neexistuje. Že jsou nemocnice, kde je nevrlý personál, kde se podplácí, kde nejsou zahraniční léky, kde občané starší 60ti let neměli nárok na některé operace a kde měli doktoři plné skříně tuzexového alkoholu, získaného za vylepšení mizerné péče. Dnes se tomu říká úplatek.

Jenomže dneska to ti mladí lidé nevědí.

Oni si skutečně mohou myslet, že se tenkrát funkcionář národního výboru (okresní tajemník, to je jedno) mohl přetrhnout ve snaze, aby co nejvíce pomohl svých spoluobčanům. Zatímco dneska je to „samá vražda a zlodějna.“

Pamatuji se na večer, kdy se náš rodinný přítel, básník a velký pábitel, Josef Hiršal přel s Janem Otčenáškem, který napsal knihu Občan Brych. Příběh je prostý - právník Brych se po Únoru 1948 rozhodne utéci přes šumavské lesy na západ. V převaděčské chatě se ale setká  s rozhádanými  lidmi,  kteří také prchají na Západ. Brych prokoukne  jejich  prázdnotu  a  nenávistnou povahu  a  zastydí se.  S takovými lidmi  žít nechce. Tak se společně s bývalou přítelkyní, kterou zde také potká, oba vracejí zpět do komunistického Československa, kde je čeká ráj na zemi.

Joska Hiršal vyčítal Otčenáškovi nepravdivost příběhu, a tím i jeho uměleckou prázdnotu a faleš. „Ukaž mi jednoho občana Brycha,“ zlobil se Hiršal na Otčenáška, „ukaž mi jednoho občana Brycha a já ti dám za pravdu.“

Dnes je Občan Brych kniha zapomenutá. Zapomenut je i film s Karlem Högerem v hlavní roli (režie Otakar Vávra, jak jinak!).

Ale Dietlovy seriály zapomenuty nejsou. Naopak. Televize nám je stále připomínají a vracejí tak na pořad dne stále stejnou otázku – mají se vysílat nebo nemají.

Odpověď je těžká.

Já bych se přikláněl k tomu, že nemají. Právě kvůli té soudružce u nás na chalupě v hospodě. A takových je habaděj. Včetně bývalého agenta StB, dnes velkého demokrata, Vojtěcha Filipa.

Ivan Bednář