Za Václava Havla se na pražském Hradě hledala pravda a láska, aby zvítězila nad lží a nenávistí. Za Miloše Zemana se nyní hledá už jenom pravda, aby zvítězila nad pomlouvačnými útoky na hradního pána ze stran pražské kavárny.
Jenomže ona se ta kavárna nějak rozrůstá, hosté se dovnitř už nevejdou a tlačí se před vchodem. S každým výrokem našeho prezidenta se řady popíračů Ovčáčkových pravd rozrůstají.
Jeden z mých kamarádů vypráví dávnou historku z dob jeho první návštěvy Francie těsně po sametové revoluci. Každé ráno, když sešel v hotelu do restaurace na snídani (byla formou tzv. švédského stolu, což jsme do té doby u nás neznali), potkával tam jednoho pána, který se při pohledu na něj, lehce uklonil a řekl : Ável. Kamarád, francouzsky neznaje, se domníval, že se jedná o nějaké francouzské přání„dobrého jitra“ či „dobré chuti“, tak se taky uklonil a odpověděl Ável. Teprve později pochopil, že Fracouzi nevyslovují „H“ a že ta úklona toho neznámého francouzského pána byla poctou našemu prezidentu, který byl uznávaným hledačem pravdy na celém světě.
Marně přemýšlím, kdo by v zahraničí dnes uctíval poklonou našeho současného prezidenta. I on hledá pravdu, lásku už zřejmě dávno zatratil. Spíš pomstychtivost, ale ta zase není hodna úcty.
Hledání ale nechává na Ovčáčkovi. A ten se snaží. Jenomže, patrně pod vlivem svých zkušeností z doby působení v komunistickém plátku Haló noviny, pravdu ne a ne najít. Tak používá lži. A lže mohutně. Tak jak se dosud nikdo po sametovém převratu ještě neodvážil
Už déle než rok hledá Peroutkův článek, který jeho chlebodárci posloužil k dehonestaci jednoho z uznávaných českých novinářů. A ne a ne ho najít. Patrně protože, že článek neexistuje. To ale Zemanovi nepřekáží v tvrzení, že článek četl. Když mu soud nařídí, že se má Peroutkově vnučce za svá slova omluvit, Ovčáček sdělí, že se nejdříve musí najít, kdo se vlastně má omluvit. Prezident? Jeho kancelář? Český stát? Najít pravdu lze jen těžko.
Nejnověji Zeman tvrdí, že ministr kultury Herman lže. Když pomineme, že Hermanovi, který byl před svou konverzí k židovskému náboženství, katolickým knězem, to zakazovala jeho víra, vtírá se neodbytně prastará otázka: proč by to dělal? Jaký by z toho měl prospěch?
Herman se sešel s dalajlamou. I prezident by se svým, podle jeho slov, sešel. Ale pokoutně a potají, aby to nikdo neviděl. Takhle to, podle prezidenta, prý ohrozilo věrohodnost české zahraniční politiky. A tak musel zasáhnout. Pěkně po zemanovsku. Nejdřív se pokoušel Hermana vydírat, neboť co jiného je to, když prezident ministrovi kultury sdělí, že pokud se sejde s dalajlamou, vyškrtne jeho strýce ze seznamu osob, navržených na vyznamenání řádem T.G. Masaryka, než formou vydírání?
Současně tím prezident samotný řád hrubě znevažuje. Naznačuje tím, že řád T. G. M. se neudílí za oprávněné zásluhy, ale že jde o čistý politický kšeft, ty mě tohle, já tobě tamto.
Když se všechno provalilo poté, co si to Herman nenechal pro sebe, a řekl to do novin, nastala fáze zapírání a mlžení, tak dobře známá z případu Peroutka.
Před dvěma roky přivítala prezidenta Zemana na Národní třídě záplava červených karet. Rok na to na vzpomínkových akcích na 17. listopadu 1939 a 1989 nejprve Zemanovi příznivci zabrali Albertov a zabránili tak studentům z vysokých škol, aby si připomněli události, ve který byli především oni hlavními aktéry.
Také letos je na svátek 17. listopadu připraveno mnoho akcí, průvodů nebo demonstrací. Nejvíce se jich koná pochopitelně v Praze: Sejdou se i příznivci prezidenta Miloše Zemana, tentokrát ve spojení s Blokem proti islámu i samotným prezidentem. Sejdou se ale i odpůrci prezidenta.
Hradní hledači pravd už nemohou couvnout. Ale jejich odpůrci už toho mají také dost. Co mu vystaví letos?
Svého času se při návštěvě Číny Zeman vyznal, že se do Číny jezdí učit, jak stabilizovat společnost. Přihodí se v Praze něco podobného jako v roce 1989 na náměstí Tchien an men v Pekingu?
Ivan Bednář
ivanbednar.blog.iDNES.cz
