Chudáci a bankéři aneb Pravda a lež

Před čtvrt stoletím tvořily svět dva mocenské bloky – sovětský a kapitalistický. Vedle nich existoval tzv. třetí svět. Sovětský a kapitalistický blok, jisti si samy sebou, se o ten třetí svět přetahovaly. V boji o surovinové trhy třetího světa tyto dva bloky třetí svět korumpovaly, poskytovaly mu finanční půjčky, dodávaly potravinovou pomoc, a hlavně dodávaly jim zbraně a vojenské poradce. Vedlo to k rozpadu koloniálních říší a dnešním nestabilním režimům v Africe, Asii, Jižní Americe. Vedlo to k odpisu obrovských pohledávek, které oba světy ve třetím měly.

Jaromír Nohavica ve své písni Pravda a lež zpívá toto dvojverší:

„jistěže ve světě nakonec zvítězí Pravda / ale až dokáže to, co dokáže Lež“

Tento zdánlivě nesouvisející protiklad jakoby v sobě skrýval problémy mocenských zápasů.

V dobách existence dvou mocenských bloků, se jeden označil za „tábor míru“ a druhý blok osočil jako nepřítele, kterého je třeba „dohonit a předhonit“ (rozuměj přepadnout a zničit). Oplotil se ostnatými dráty a minovými poli počal měnit civilizaci „svobodného člověka“ v civilizaci „člověka socialisticky internacionálního“. Čím větší lež, tím větší pravda.

Druhý blok pojmenoval ten první jako „říši zla“ a vymyslel lest, jak ho podkopat (rozuměj program hvězdných válek).

Lest měla úspěch, tábor míru padnul, studená válka skončila úspěchem kapitalistického světa.

Jenomže, jak se zdá, „tábor míru“ prohrál jen bitvu, ale nikoliv válku. Bylo jen třeba vymyslet nový způsob boje a nalézt jiného nepřítele.

A tak se oprášila tzv. „Franktfurtská neomarxistická škola“.

Jedním ze z jejích vůdců byl Herbert Marcuse. Na rozdíl od militantních socialistů stalinského typu prosazoval nenásilný a pozvolný, pomalý a nenápadný převrat zevnitř státního systému. Měl se vést mírovými a intelektuálními prostředky, argumenty a polemikou. Zdůrazňoval ideály, se kterými je těžké nesouhlasit. Láska k bližnímu, spravedlnost pro všechny, soucit s  méně šťastnými, důstojnost každého jednotlivce, svoboda všech. Doma i na celém světě.

No, nekupte to!

Marcusovu strategii zdokonalil v Mussoliniho vězení Antonio Gramsci, kterého jsme tak horoucně vzývali v dobách tzv. „Pražského jara.“

Nástup Hitlera, a následně druhá světová válka, způsobily úprk německých filosofů na americké university, kde program frankfurtské školy v tichosti dopracovávali.

Rychle se rozešli s posovětštěným marxismem (ten by je poslal na Sibiř stejně rychle jako Hitler do koncentračních táborů), a obohatili svůj program o poznatky psychoanalýzy a existencialismu (J. P. Sartre je jeho prorok).

Jejích stěžejní idea je stejně tak líbivá, jako nebezpečná - svoboda neexistuje ani v socialismu, ani v kapitalismu. V prvním jsme otroky režimu, ve druhém majetku, přičemž záplavy zboží, bulvár a masová kultura apelují na nejnižší lidské pudy a emoce. Tábor míru se podle nich odchýlil (koliká úchylka to už je?) od dobrých myšlenek, ale nová univerzální civilizace vybuduje svět humánnější, demokratičtější a spravedlivější.

A mladí lidé jsou zase v ulicích.

Vedle generace svých rodičů (ti byli v ulicích v roce 1968) se jejich staronovým nepřítelem se stali znovu bankéři a spekulanti z Wall Streetu.

Za současnými problémy není, podle nich,odpovědný ten, kdo si lehkomyslně půjčuje a utrácí, ale ten, kdo mu na rozmařilý život půjčuje a pak chce své peníze zpátky. Není rozumný ten, kdo pracuje a myslí na budoucnost svojí a svých dětí, naopak je blázen, které mu je třeba se vysmát.

Že tomu u nás tak není? Praha zapůjčila Moravskému Krumlovu Muchovu Slovanskou epopej. V okamžiku, kdy by se plátna měla vrátit, pochodují lidé městem a protestují proti jejich vrácení.

Cháchá. Kdyby tak Pravda dokázalo to, co Lež.

Ivan Bednář