Otec seděl večer ve své pracovně, opravoval testy svých studentů a měl pro jistotu otevřené dveře do haly.
Čas se přehoupl k půlnoci a syn nikde. Písemky měl již dávno hotové a nervózně chodil po domě. Najednou uslyšel zastavit auto před domem, došel k oknu a uviděl svého syna s kamarádem, se kterým se právě loučil. Za okamžik klapl zámek u dveří. Mladík se snažil proklouznout po schodech nahoru do svého pokoje, ale nepodařilo se mu to.
„Je pomalu půl jedné v noci!"
„N-no, a?“ zaškytal odpověď.
„Slíbil si, že přijdeš v jedenáct hodin!“
„To j-je jedno, ne? Ho-hodina sem, hodina tam.“
„Měl jsem o tebe hrozný strach. Ve městě je velká kriminalita. Denně to slyšíme v rádiu.“
„Byl j-jsem s kámošem z konzervatoře. Nic by se n-nám nestalo.“
„Je vidět, že si ještě dítě, které nezná okolní svět!“
„Tati je mi sedmnáct!“ Chystal se odejít.
„Ještě jsem neskončil!“ Vzal ho za rukáv a přitáhl k sobě. „Roberte! To snad není…možné!“ Snažil se k mladíkovi ještě jednou přičuchnout, zdali ho nosové smysly neklamou.
„Bože! Ty jsi kouřil a pil!“
„Co má be-bejt. Všichni si tam dali čo-čouda a pár skleniček!“
„Jsi pod zákonem. Ten, kdo vám nabídnul alkohol, toho člověka bych zavřel.“
„Tam je to normální. A nechej už toho mentorování.“
„Kdyby to viděla tvoje máma, byla by z tebe nešťastná. Ale s tím nyní bude konec!“ podíval se přísně na mladíka.
„Ale tati?“
„Nepřerušuj mě, když hovořím!“
„Na jaře děláš maturitu. Proto se budeš učit a věnovat se klavíru!“
Z Roberta opilost už vyprchala a tvářil se na otce kysele. „Jsi hrozný, nenávidím tě! Všichni můžou jít ven, jenom já nesmím.“ Otec ve tváři rudnul, rty se mu zúžily do tenké linky a oči šlehaly jiskry hněvu na syna. „Takhle se mnou mluvit nebudeš!“ Vlepil mu facku na každou stranu tváře. „Teď si běž lehnout, ale zítra sepíšeme nová pravidla ohledně tvých povinností. Rozuměl si!“
„Ano, otče!“
Robert se začal pořádně učit a se svojí cílevědomostí vystudoval konzervatoř s vyznamenáním.
