V únoru roku 1863 uháněl rychlík v pozdním odpoledni zasněženou krajinou z Prahy do Vídně. Jízda byla plynulá a bezproblémová.
Antonín Klouda seděl pohodlně v jednom kupé a přemýšlel, zda má celou cestu dobře naplánovanou, aby svůj koncert večer stihnul.
Duševně cítil, že je náležitě připravený, vždyť cvičil tvrdě celé měsíce. Rovněž se těšil, i když s ostychem, že uvede také své první skladby, které ještě nikdo kromě učitele Vejvanovského neslyšel. Dověděl se od něj, že Vídeňané jsou velice hudebně vzdělaní a jsou hodně kritičtí k muzikantům. Buď tě vypískají, nebo je nadchneš a sklidíš velký aplaus. Jak nad tím vším přemýšlel, všiml si, že za oknem začalo hustě sněžit a zvedl se silný vítr. Sníh v rychlém sledu narážel na sklo a pískající zvuk vichřice mu naháněl strach.
Asi po padesáti kilometrech brzdy se smutným pískáním zaskřípaly. Přes koleje ležel silnou vichřicí skácený strom. Lidé se smíšenými pocity a se zvědavostí otvírali okénka, aby viděli, co se venku stalo. Především muži vycházeli ven, aby se šli podívat na tu spoušť. To mně ještě scházelo, zrovna teď. Aby to čert vzal! Mezitím se muži svolávali. Společnými silami strom do hodiny z trati odstranili. Zpocení, špinaví od sazí v dýmu vycházejícího z komína lokomotivy, ale šťastní, že mohou pokračovat v cestě. Antonín Klouda se znovu usadil na své místo. Kdybych cestoval ve svátečním obleku, panebože nemohl bych v něm vystupovat. Ještě, že jsem dal na svojí intuici.
Před nádražím si vzal první drožku, která ho kvapem odvezla do divadla na Vídeňce ležící v centru Vídně. Sněhová bouře již přestala, jenom příjemně sněžilo. Lidé v elegantních róbách stáli na schodech u vchodu do divadla, Klouda je musel zdvořile rozhánět do stran, aby mu uvolnili cestu. Přiběhl do haly jako vítr, a přinesl s sebou chladný průvan. Sháněl se po vchodu pro účinkující. Jeden z pořadatelů mu uctivě ukázal cestu. Vydal se tedy nahoru po schodech a napravo chodbou, kde na jejím konci u olejového osvětlení stál postarší muž se vzpřímenou postavou a s někým tlumeně hovořil. Když přišel blíže, uviděl, že ten muž je jeho učitel Vejvanovský.
„Mládenče, kde jste? Už tady na vás netrpělivě čekám.“
„Omlouvám se, pane.“ Podíval se do tvrdé, ač moudré tváře jakoby v ní chtěl vyčíst alespoň náznak pochopení.
„No…, hlavně, že jste tady!“ Zavedl ho do pokoje pro účinkující. Usadil se na polstrovanou židli, protože si musel chvíli odpočinout. „Antoníne, máte všechno s sebou?“
„Mám, pane!“
„Dobře! Na programu je pořadí skladeb jinak, než jsme se dohodli.“ Podal mu dvojstránkovou brožurku se jmény a skladbami účinkujících. Nejdříve hraje Vídeňský filharmonický orchestr pod taktovkou Reinharda Neumanna houslovou sonátu č. 10. Op. 96. Ludwiga van Beethovena a houslový koncert Felixe Mendelssohna Bartholdyho. Když otočil stránku programu, uviděl černým písmem napsané své jméno: Mladý houslový virtuos Antonín Klouda vám představí své dvě skladby: Píseň lesního světa a Zpěv slavíka a pokračuje koncertem D dur. Niccola Paganiniho.
Když program podával zpátky svému učiteli, polil ho studený pot. Poprvé v životě vystupuje před takovým velkým publikem a ještě v cizí zemi.
Jeho dosavadní sebevědomí, které si stále podvědomě udržoval, se úplně rozplynulo.
„Mám strach, pane. Já to nezvládnu.
„Antoníne, dokážete to, vždyť jste šikovný!“ Poplácal ho mužně po rameni. „Dám vám jednu radu. Až přijdete na jeviště, nedívejte se na publikum, to by vás značně znervóznilo. Soustřeďte se jen na hru. Představte si, že stojíte sám na krásné lesní mýtině a hrajete přírodě a zvěři. Uvidíte, že přestanete mít ostych a hra půjde sama.“
Když vkročil rychlým, dlouhým krokem na podium, nedíval se nalevo, kde sedělo obecenstvo a bohaté měšťanstvo Vídně, očekávající netrpělivě nový houslový zázrak. Viděli před sebou středně vysokého mladíka s havraní kudrnatou kšticí, v tmavě hnědém obleku s černou vázankou. Chvíli se koncentroval a uvedl se do naprostého vnitřního klidu, než začal hrát. První větu začal v lyrickém tempu, jakoby vše bylo svázáno kázní. Druhou větu zahrál veselým poněkud energičtějším tempem. Zapomněl, kde stojí, melodie houslí ho přenesla do hor k zurčícím potůčkům, pomalu plujícím mrakům, slunci a jeho jediní diváci byli ptáci, kteří mu v úctě naslouchali. Když skončil, publikum bylo v němém úžasu.
Lekl se a začal být nervózní. Nevěděl, jestli se skladba líbila a má smysl pokračovat dál. Vzápětí propukl v sále hřmotný potlesk. Poprvé od příchodu na podium se podíval letmo do hlediště. Uviděl svého učitele sedící ho v první řadě, jak se usmívá a povzbuzuje ho jemným pokynem hlavy.
U druhé skladby, Zpěv slavíka již získal jistotu ve hře a důvěru publika. Z nesmělého mladíka se stále více stával virtuos nejen hrou, nýbrž i výrazem tváře. Od prvních tónů skladby okouzlí posluchače překrásný zpěv houslí, který se vznáší nad podiem s jemnou melancholií, lehce jako křídla slavíka, kdesi nad krajinou vzpomínek. Sálem dozněl poslední potlesk. Klouda se opět soustředil na poslední a zároveň nejtěžší kus z celého vystoupení Paganiniho koncert D dur.
Panebože dej mi sílu, ať zvládnu poslední skladbu, jako ty předešlé. Měl bych už začít, lidé čekají. Nasazuje smyčec. A v duchu si počítá: jedna, dva, tři a prostorem se chvěje měkký opojný tón, zbavený veškeré hmotnosti. Hra má sílu a svižný strhující styl, dojímá zjemnělým citem. Pod jeho dlouhými, štíhlými a přitom ocelově pevnými prsty žhne závratný zpěv, prolomený pizzicatem, tu jiskřivé perlení arpeggií, blýskavé staccato, vše křišťálově čisté. Sálem se ozve několikrát ‘Bravo’ a vybuchne nadšením. Diváci dokonce stojí a dlouze aplaudují.
Přijali ho.
