Už bylo tak narváno, že zanikl osobní prostor. Dav mě přimáčkl na záda muže přede mnou. Hmm, tak tenhle oblek čistírnu nikdy nenavštívil a pán v něm by podle odéru očistu také potřeboval.
Že po Covidu už nikdo ani nevzdechne? Naštěstí! Taky vám z dnešního pohledu ta doba přijde dost absurdní? No...a já vám o jedné z těch absurdit chci něco úsměvného povědět.
Těsně před propuknutím covidové hysterie mě potkaly ikony. Naučila jsem se je malovat (psát) tak, jak se to kdysi dělalo v ikonopiseckých dílnách. Začala jsem pátrat po starých vzorech, seznámila jsem se s pravoslavnou církví a zjistila jsem, že tatínek je v pravoslaví pokřtěn. V mém dětství ovšem nikdy o víře nepadlo ani slovo. Možná proto, že milovaná babička s velitelskými sklony, která s námi žila, byla nepraktikující, neangažovaná, ale komunistka . Tatínek by nejspíš musel pro propagaci náboženství a pravoslaví v rodině vydat příliš energie, kterou potřeboval na jiné věci.
Zkrátka. Dosud jsem nepokřtěna a asi tak posledních třicet let s tím občas koketuji. Při studiu pravoslaví to zase přišlo. Cosi jako neurčitá touha. Takové to „co když“ . Znáte to? No, nevadí....
Nejtužší restrikce a zákazy covidové trochu povolily a já zjistila, že tady u nás za rohem, v Mochově je pravoslavný kostel s pravoslavným popem a pravoslavnou bohoslužbou. Zajedu se tam podívat a když tak rovnou pohovořím o možnostech křtu.
Na místo jsem se vydala s předstihem. Nerada chodím kamkoli pozdě, navíc si aspoň prohlédnu kapli a tak. Kostel malý, uměřený, uprostřed vsi na sympatickém kopečku....U vchodu velká cedule o dodržování nařízení a rouškách. Hmm. Roušku mám v kabelce a nasazuji ji jen na vyzvání. Uvidíme.
Ihned po vstupu mě přivítala krásná ikona bohorodičky umístěná na vysokém stojanu pod sklem. Hezké. Na stěnách další ikony, které svou barevností a zdobností opravdu neodpovídaly evropsko-křesťanskému vkusu. To, že v lodi kostela byly jen asi tři dřevěné lavice mě nepřekvapilo. Při pravoslavné mši se stojí. Tak jsem si hezky stoupla dozadu do rohu, abych nezabírala místo pravidelným návštěvníkům a čekala jsem, co se bude dít. A dělo se.
Začaly proudit davy. Katolických mší jsem víceméně náhodně absolvovala několik a vždy byl kostel poloprázdný. Prvních deset minut jsem tedy byla víceméně příjemně překvapena. Tolik lidí? I mladí? Celé rodiny? Děti? Ženy v sukních a lodičkách, muži v oblecích....hezké. Roušky? Cha! Navíc sklo nad ikonou vítající bohorodičky bylo zanedlouho pěkně oslizlé. Každý!!! příchozí ikonu políbil. A ne tak jako....náznakem. Malé děti rodiče pěkně přizvedly, aby pusinkou na sklo dosáhly...
Kostelík už byl pěkně zaplněn, ale lidé dál neustále přicházeli. Začala jsem se cítit jak v pražské MHD v době odpolední špičky. Akorát rouška ani jedna. A začalo se cosi dít. Uprostřed mnohohlavého davu se utvořilo něco jako fronta. Vepředu u ikonostasu stál pop a uděloval nejspíš rozhřešení a požehnání. Věřícímu přehodil přes hlavu cosi jako ručník (samozřejmě krásný a vyšívaný) a dotyčný políbil podaný kříž. Viry? Víra!!!
Už bylo tak narváno, že zanikl osobní prostor. Dav mě přimáčkl na záda muže přede mnou. Hmm, tak tenhle oblek čistírnu nikdy nenavštívil a pán v něm by podle odéru očistu také potřeboval. Přepadl mě mírně klaustrofobický pocit. Ovšem při pohledu k východu, který byl zcela zaplněn věřícími, kteří se toužili ještě vmáčknout dovnitř, mi odchod připadal zhola nemožný. Něco jako na nafukovačce šlajsnou vzhůru. Mezitím už seshora zněly pravoslavné chorály a nebyly mým uším zrovna libozvučné. Těžko říct, zda to bylo vinou zpěvaček či stresu, který se mě začal zmocňovat.
Nejsem přece žádná víla, to vydržím! Říkám si a pozoruji děti, kterým se tu určitě také nelíbí, ale stojí či se různě vinou po maminkách a tatíncích a nebrblají. Je mi hůř a hůř. Soustředím se na dech a vypnu....vytahuji meditační pomůcku. Jenže za chvíli mi přijde, že není CO dýchat. Stanov si limit! Ano, to mi také pomáhá. Vydržím to do....však už to nemůže dlouho trvat! Po dalších patnácti minutách (které mi připadaly jako tři hodiny) si připadám jako naprostá kráva. Co tu jako děláš?
Najednou zpozoruji pána s košíčkem, který se prodírá neproniknutelným davem a vybírá peníze. Hmmm. Tak to přece jde! Vybrat dary? Ne! Prodrat se davem! A už neváhám ani vteřinu. Tvářím se, jako bych byla těsně před omdlením a vlastně nejspíš vypadám dost zeleně, nemusím nic předstírat. Davaj prajti, spasíba, spasiba....používám jazyk, který jediný slyším všude kolem a krůček za krůčkem si razím nesmlouvavě cestu ven. Ještě chumel na schodech.....dýcháááám. UF.
V parku před kostelem se sesouvám na lavičku, snažím se uklidnit a srovnat si to trochu v hlavě. A musím se začít smát. Tak jóó, Pane. S církví si tedy nic začínat nebudu. Ani s pravoslavnou, ani s žádnou jinou. A jestli já, neočkovaná, zůstanu zdravá i po této akci, tak je to důkazem toho, že covid se sice šíří naprosto nekontrolovaně, ale nejspíš nějakým jiným systémem, než si systematici na ministerstvu zdraví myslí.
P.S. Píšu o tom až teď, kdy je snad už každému jedno, jaké kdo kde zaujímal covidové postoje a stanoviska. Mimo jiné i proto, že i když už vím, že církev prostě pro mě není, ať už jakákoli.....mám ji v úctě. Tak jako v každé jiné instituci vše závisí na lidech s kterými se zrovna potkáte a ti mohou ve vás vyvolat názory, pocity a přesvědčení zcela protichůdné.
