Čtyři dny v klášteře

Jak se ze mě stal ikonopisec?

Jednou větou? Otevřela jsem Bohu své srdce zcela a beze zbytku – buď vůle tvá!

Cha! Další prdlá padesátnice (myslí si teď ti, kdo tento zázrak nezažili).

   Těm, kdo mě trochu znají, vyskočí v hlavě mnoho otazníků. I já je tam měla. Když mi můj drahý muž před několika lety, v době mé tvůrčí krize radil: maluj svaté obrázky, o ty je vždy zájem…..Říkala jsem si - nemůžu, protože necítím, že bych měla a mohla. Pravdivost je jedna z věcí, kterou mé svědomí vždy vyžadovalo. No, a najednou mohu, dokonce MUSÍM!

Co je vlastně ikona?

   Ikona je okno do jiného světa, dimenze, která nás přesahuje, jednoduše řečeno - okno do nebe. Ikony jsou uctívány především v pravoslaví a ortodoxních církvích, nicméně byly tvořeny již v ranném křesťanství, v době před rozdělením církve a tudíž můžeme říci, že mají své místo i v západní kultuře víry.

   Zobrazování na ikonách i jejich technické zhotovování se řídí přesnými pravidly - tzv. „kánonem“. Zvláště způsob zobrazování osob na ikonách podléhá přesným definicím, stanovujícím kdo a jak může být na pravé ikoně zobrazen. Západní náboženské obrazy nepovažují pravoslavní za ikony. V pravoslavném chrámu by správně nemělo být žádné zobrazení, které není v souladu s ikonografickým kánonem, a už vůbec ne žádné sochy. Ikona je především liturgickým předmětem, který slouží při uctívání Boha.

   Dnes mohu říci, že k tvorbě ikon a tvorbě ikonami ovlivněné se cítím povolána. A to – světe div se, nepokřtěna a nepraktikující. Přivedly mě k tomu duchovně – mystické zážitky, kterých jsem si minulý rok užila do sytosti. Kdo, nebo co za to může? To bych tedy taky ráda věděla, protože bych si té krásy, lásky, radosti a bezčasí chtěla užívat co nejvíc a co nejčastěji. Jenže chtění je právě v přímém rozporu s tím, se TAM dostat.

   Každopádně a s určitostí děkuji meditaci. K té mě před časem, na pobytech s jógou, přivedla skvělá Jitka Stehlíková. Zjistila jsem, že když utiším myšlenky, vytvořím místo pro ….zázraky. Ne, že by se hned děly, ale život se jaksi začne bez úsilí skládat do krásné mozaiky. Dále děkuji Marcele Krčálové a jejím Dynamickým konstelacím, které mi rozkryly dosud nepochopené zákruty života. Marcela také vyslovila tu pro mě významnou větu: Živote, co po mě ještě chceš? Dále děkuji Raduši Kudrnové a intuitivnímu tanci. Když si tělo dělá při tanci co chce, vytřese ze sebe všechny staré strachy a bloky, duše jásá. Raduška mi nedala jen tanec, ale také důvěru v život….důvěru v Boha. A nakonec nesmím zapomenout na Martinu Cibulkovou a její masáže. Úžasné ženy. Děkuji, děkuji, děkuji!

   Jednoho dne, při vstupu do meditace odříkávám si v duchu Otčenáš…. Při slovech ….buď vůle tvá, - udeřil blesk. Velký AHA moment. Pááááni! Vždyť je to tak snadné. Jen tiše poslouchat, nebát se jít tam, kam mě život volá a užívat plnými doušky radost, která na Jeho cestě panuje.

   A pak jsem šla tančit do tmy. Děkuji Zuzaně Pipkové, která se této disciplíně věnuje. Umí namíchat takovou muziku, že musíte mozek vypnout, aby se pořád nedivil. V temném pražském kamenném podzemí se najednou ozvaly ruské častušky a mě vzali do těsného kruhu tance mí předci. Ano, jsem z jedné čtvrtiny Ruska, ale nikdy jsem tomu nepřikládala význam. Jenže najednou mi zní dutě v hlavě : kaněšno, ty naša, NAŠA, NAŠA!!! Je to velkolepé, je to silné, vím, že k nim patřím. Co pro vás mohu udělat? Odpovědi se mi dostalo až za pár dní.

   Ikony, které visí u rodičů v obýváku jsem vždycky vnímala jen jako hezkou starožitnost. A najednou zní dutě v mém čele IKONA, IKONA, IKONA……no, poslechnu, to je jasný a už to gůgluju. Našla jsem Martina Damiana, který pořádá kursy tvorby ikon. To, že oficiálně je v kursu místo až skoro za rok, ale po mailovém dotazu se „náhodou“ uvolní místo už za 14 dnů mě naprosto nepřekvapuje.

   Na začátku nového roku 2020 se ocitám v Rajhradu u Brna, v klášteře sester Tešitelek na kursu Duchovní obnovy a psaní ikon. Tvorba ikony je především modlitba – upozorňuje mě předem Martin. Aha. Na kursu jsem totiž jediná nepraktikující a pravda….připadám si zpočátku mezi 17ti katolíky, jednou pravoslavnou a dvěma řádovými sestřičkami poněkud nepatřičně. Poprvé v životě si jdu při mši svaté pro požehnání a poté půl hodiny brečím vděkem.

   Bez církevní příslušnosti, nepraktikující, nepokřtěná. A přesto Ho cítím tak blízko, tak skutečně, tak opravdově. A po všech těch nešporách a adoracích a krásné mši svaté, kterou jsem denně absolvovala vím, že na tom nic nezměním. Dost mi totiž vadí neustálé církevní zdůrazňování toho, jak jsme nicotní a hříšní. Ježíši smiluj se…..oroduj za nás….pros za nás…..Myslím, že jsem se dostala k Bohu tak blízko opakem toho, co církev po svých farnících chce.

   Pracuji méně a dovolím si být líná. Jsem neposlušná. Poslouchám jen své tělo a své svědomí. Uvěřila jsem sama sobě, své síle. Miluji sebe samého a až pak svého bližního. Jsem velkolepá! Stvořil mě přece k obrazu svému a je laskavý, je milosrdný. Dovolím si, dovolím si, dovolím si!!! Pokora? Obrovská. Ovšem jen vůči Jeho vůli, kterou cítím ve svém svědomí. S Bohem prostě raději komunikuji přímo, ale nepopírám, že již sepsané modlitby a příběhy mi mnohokrát pomohly a pomáhají.

   Jako Lehkoživka (20let tvůrčí práce) jsem chtěla rozdávat úsměv a radost. To vůbec není málo a myslím, že se mi to dařilo. Ale dozrála jsem k tomu, že toužím vzbuzovat vědomí Boží přítomnosti v každém z nás. Jak? To se ještě ukáže. Znám úkol, znám prostředky a nějak to už s Boží pomocí pospojuji! Těšíte se? Ó, já se těšíííím. Život je zázrak.