Zbude z tebe jen mastnej flek!

   To už jste určitě někdy slyšeli. Třeba při hlasitých úvahách, co zbude, když...a viděli jste ho někdy? Já teda jo. Docela často. Zejména po ránu, v autě, pokouším se mu vyhnout, pokud je to bezpečné a víc na něj nemyslet. Zejména když to byl mastnej flek s chlupama.

   Brzo po ránu venčím. Je to krásný čas. Nezávisle na počasí. Někdy si užívám tichou cestu kolem řeky. Naproti mi přicházejí verše a krásná spojení slov. Váhám zda se snažit si je zapamatovat, nebo je jen nechat proudit a doufat, že si později cosi vybavím. Jindy se sejdu s kamarádkou a jejím čtyřnohým miláčkem, abychom si v přilehlém lesíku užily příjemný sociální kontakt a inteligentní konverzaci.

   Dnes, na první křižovatce směrem k lesu ležela kočka. Přejetá, mrtvá kočka. Pes nebyl na vodítku. Rychle jsem ho přivolala a vyrazila opačným směrem. Jenže tu kočku – to bezvládné kočičí tělo už jsem z hlavy nedostala. V mysli se mi objevily ty chlupaté mastné fleky, které občas všichni míjíme na silnici a snažíme se jim vyhnout.

   Co se v takovém případě dělá? Mám zavolat městskou, ať to nějak zařídí? A co když tam dřív než oni bude ten mastnej flek? Silnice je docela frekventovaná.

Vrátila jsem se z procházky dříve, než obvykle. Vyhrabala jsem v komoře vyřazené prostěradlo. Kočku i vyhřezlý obsah jejího bříška jsem do prostěradla úhledně zamotala a balík vhodila do nejbližší popelnice. Ještě, že je právě dnes svoz! Nad víkem popelnice jsem ještě křížek nedělala...

Už je po poledni a já mám kočku pořád v hlavě. Tedy spíš tělo. Opuštěné tělo. Opuštěné obydlí. Na rozdíl třeba od domu má tělo tu nevýhodu, že nejde znovu použít, když se duše odstěhuje. Nejde zrekonstruovat, vytunit a používat takřka donekonečna, jakkoli by bylo dobře navržené a udržované. Duše prostě odchází a tělo tu nechá. Odpad? Památka pro pozůstalé? No, s tím mumifikováním to nikdy nedopadlo nijak slavně. I když se Egypťané i Rusové dost snažili.

Vybavuji si všechny možné typy pohřbívání co znám, nebo jsem o nich někdy četla či slyšela. Proč tělo psa skončí v kafilérce i když jsme ho milovali mnohem víc, než třeba tchýni, pro kterou je připravena rodinná hrobka? Proč jedno tělo ukládáme do hrobu a jiné, proměněné v popel rozsypeme na loučce? Plníme přání nebožtíka, nebo se chováme prakticky? Proč jeden staví mramorovou hrobku a druhému stačí otevřít rodinné album? Není uchování fotografie a příběhu důležitější, než oprašování náhrobku? A oprašujeme náhrobek, nebo vlastní ego?

Je-li vám aspoň přes třicet, určitě jste si všimli, že se věci poslední dobou dost rychle mění. Já si tedy všimla, že všudypřítomné změny se dotkly i našich věcí posledních. Například smuteční obřad už zdaleka není samozřejmostí. V době covidu si naši spasitelé usmysleli, že i pohřby jsou nebezpečné! Shlukne se tam někdy i víc jak deset lidí! Co kdyby někteří museli do krematoria zanedlouho znovu? Co se dá zakázat, to není nezbytné! A proč tedy ukládat urny do hrobu, když na další hroby už není na hřitově místo? Uděláme tedy pro ně takovou knihovnu (nebo králíkárnu) ale nazveme ji nějak ušlechtile. Kolumbárium? Jak se cítíte při spočinutí před urnou v kolumbáriu?

No, nějakou úctu k té vyprázdněné formě je určitě dobré zachovat. To mě vedlo k tomu, udělat z kočky úhledný balík. Jenže vhodit balík do popelnice tedy moc uctivé není. Jsem pokrytec? Co byste dělali vy? A co uděláte s těly vašich blízkých? Víte, co si přejí? A co si přejete vy? Nebo se tváříte, že smrt neexistuje?

Ten den jsem ještě jednou jela přes „kočičí křižovatku“ a teprve tehdy mi to docvaklo. Pravý důvod všech aktivit. Nutně potřebujeme krásu!!!

Kdyby se kočka okamžikem smrti proměnila v květinu, nikdo by se s jejím odklízením nenamáhal.

Celý zbytek dne jsem přemýšlela o tom, jak je krása důležitá! Proč ji potřebujeme, proč se všemožně snažíme dát věcem krásnou formu, proč se krásou obklopujeme. Jen si uvědomte, kolik lidí se živí navrhováním a vytvářením krásy. Krásných věcí. Proč i u věcí užitkových je design tak důležitý? Kolik energie vynaložíme na to, abychom se líbli druhým lidem, abychom se líbili sami sobě?

A proč i to nejkrásnější tělo se okamžikem smrti mění na divný kus hmoty? Proč zvadlá květina pozitivní emoci neprobudí? Když dáš krásný tvar neživé hmotě, může krásnou zůstat. Tam, kde dojem dotvářela živost a zejména tam, kde se připojila i síla ducha, veškeré kouzlo odchází spolu se životem.

Potřebujeme se rozloučit, potřebujeme rituál a potřebujeme krásu. Krása a láska zvyšují naše vibrace, zlepšují nám náladu, přibližují nás Bohu. Na tom se nic nemění celá staletí.

Možná se za pár desetiletí stane běžným těla ukládat do kořenových vaků nově vysazených stromů. To by se mi líbilo. A nebo můj popel vysypte u řeky. Snad zbude příběh a možná fotografie.