Zívačka: pojďme se předhánět, co nás nudí

Napadla mě taková hra. Něco jako vadí - nevadí. Jmenovala by se NUDÍ - NENUDÍ. Každý by se zeptal druhého na nějakou aktivitu a ten druhý by odpověděl, zda ho nudí nebo nenudí. Zkusím si tady zahrát testovací verzi. Tak třeba: nudí mě politika? Už dávno.

Sleduji ji s přestávkami od 14 let, to znamená přes dvacet let. Někoho neomrzí celý život. Mně začala nudit už před delším časem. Samé konflikty, intriky, já na bráchu, brácha na mě, ruka ruku myje a kdo s koho. Nepřináší mi vzrušení, ale spíš lítost nad tím, kam až jsou lidé ochotni zajít pro trošku té směšné a pomíjivé světské moci, případně peněz.

Co dál? Nudí mě ekonomika? Docela ano. Chápu, že správa financí může být pro leckoho celoživotním koníčkem. Vážím si lidí, kteří jsou schopni se starat o veřejné finance a neutrácet je zbytečně. Pro mě jsou peníze zdrojem obživy, nic víc. Nudí mě se jimi zabývat jak v mikro, tak makro měřítku, tj. ekonomikou státu. Peníze vždycky někde chybí a to je důvodem, proč musí lidé křičet: Dejte, dejte, dejte! Nuda by snad nebyla, kdyby se sešlo tisíc lidí na Václaváku a křičelo by: Dáme, dáme, dáme! A rozdávalo by jen tak ze své kapsy tisícovky :-)

Nudí mě snad i ekologie? Jak to můžu tvrdit? Netroufám si trochu moc? Každý by přece měl být ekologicky smýšlející uvědomělý občan! Evropská Unie tomu říká "awareness" a snaží se uvědomělost euroobčanů pozvednout svými nařízeními a zákazy. Občas trošku "ujetými", ale nevadí. Psala jsem o tom přes pět let. Témata nejsou nevyčerpatelná, brzy se začnou opakovat: péče o lesy, znečištění, recyklace, obnovitelné zdroje, odpady, živočichové, udržitelný rozvoj, environmentalismus, zelený život. Zásadních zpráv je v oboru pro mě čím dál míň. Občas nějaký nově objevený druh živočicha, další konference o klimatu... Jinak pro mě už - zívačka.

Co umění? To je přece cosi "ušlechtilého", co by mě nemělo přestat bavit. Hmm. Sleduji s přestávkami déle než politiku, prakticky od dětství. Nebaví mě snaha za každou cenu šokovat narušením různých tabu. Když vidím na plakátě 20letého mladíka, jehož šokujícnost spočívá v tom, že si odhalí penis a nechá se vyfotit s oblečenými slečnami ála obraz Snídaně v trávě, říkám si: No a? To už jsem viděla xkrát zajímavěji.

V šestnácti mě ještě šokovala instalace od Hermanna Nitsche, který popravoval na svých perfomance ovce při uměleckých rituálech a krev pak otiskoval na plátna ve tvaru kříže. Napodoboval starověké pohanské rituály a snažil se dostat do kontroverze s křesťanstvím. Začal s tím někdy před třiceti lety.

Viděla jsem film Piera Passoliniho Saló anebo 120 dnů Sodomy. V jedné scéně kdosi nese na stříbrném podnosu lidské exkrementy, které měla dotyčná společnost sníst. Bylo mi divně a musela jsem si chvíli zakrýt oči - ale viděla jsem to, co se předkládá jako přelomový film světové "art kinematografie". Co mě překvapilo od té doby? Možná tak diverzní akce sdružení Ztohoven s atomovým hřibem. Toť vše.

Pamatuji si na četbu Ladislava Klímy, který posouval své hranice chlastáním do mrtva a tím, že pojídal syrové maso. Nikam ho to sice duševně neposunulo, ale vyzkoušel si to. Trápil své tělo. Další kapitola, kterou mám vlastně taky za sebou. Pití, hulení, trápení svého těla v tělocvičnách. Zkusila jsem aerobic na suchu i ve vodě, posilování, afro i břišní tanec, jazz dance i jógu. Ze všeho se po čase stala nuda. Zívačka.

Chtělo to adrenalin. Horská turistika - fajn, trochu náročná na čas. Cyklistika - ušla. Trochu se ojezdila a navíc - Čechy jsou děsně kopcovité. Lezení po skalách - slušný adrenalin, dá se i o víkendech, nemusí se jezdit daleko. Vydržela jsem u něj déle díky stejnému zájmu partnera. Ani lezení mě už neláká.

Paragliding - velmi slušný adrenalin. U něj jsem musela překonat strach z prázdného prostoru pod sebou. Jaké překvapení: padák je ve vzduchu krásně pevný! Vzduch je také materiální povahy, ačkoli ho tak běžně nevnímáme, pokud nám právě nefučí do tváře vichřice. Paragliding byl ze všech mých pokusů posunout své fyzické hranice téměř nejzajímavější. Ale to čekání na kopci, až bude vítr... Nuda.

Tak co ještě? Děti? Á, na děti bych zapomněla. Těhotenství, porod, zdravá výživa, látkové pleny, zelený život, vaření a biopotraviny... To všechno jsem testovala. Občas také adrenalin. Hlavně porod. Všem ženám, které se už v životě příliš nudí, doporučuji!!! To není žert, myslím to naprosto vážně. Umožnit jinému životu dostat se na svět je jeden z nejúžasnějších životních zážitků. Ke všemu, když se díky bolesti dostanete na chvíli mimo své tělo... (Bohužel, mužům to zatím není umožněno. Doufejme, že v budoucnosti si ho také třeba budou moci dopřát.)

Co tu máme dál? Cestování. To mě vždycky bavilo. Vzhledem k tomu, že jsem peníze vrážela do kultury a později do výše uvedených adrenalinů všeho druhu, a zároveň mi nesedělo pracovat tam, kde jsou peníze hlavním tématem, tím pádem mi jich na cestování nikdy moc nezbývalo. Snad časem. Vzhledem k mému trvajícímu ležérnímu vztahu k penězům to určitě nebude hned.

Je tu pouze jedna činnost, která se mi úplně neomrzela. Sex. Na ten nedám dopustit. Dříve jsem se za svůj oblíbený koníček styděla, protože v intelektuálských kruzích se nenosí sex adorovat. Je příliš pudový, "nízký". Přitom ho mají všichni tak rádi, včetně intelektuálů. I ti, co se o něm stydí mluvit. Všem doporučuji mluvit o sexu a nebát se ho.

Kdyby se vám přejedl i sex, zkuste pomoc druhým. Hřeje u srdce a otevírá ho. Jen nečekejte vděk, občas nepřijde. Anebo přijde odměna úplně jindy a odjinud.