Vždyveselí smutní klauni vás zdraví

Nebyl to špatný gympl, kam jsem chodila. Skvělí učitelé - až na pár výjimek, ale daly se vydržet - a hlavně dobrý ředitel. Ještě pořád má prý dobrou pověst. Ten gympl. Takže nejspíš i ředitel, protože dobrý šéf je požehnáním pro firmu. Ale řeč by měla být o humoru "za každou cenu".

Flickr.com

Totiž, měla jsem tam dost dobrého třídního. Bral nás na výlety, kterým říkal "exkurze", po nějaké době nám dokonce dovolil mu tykat. Nemám sice ráda tykat někomu, kdo mi má představovat autoritu, ale k němu to snad i patřilo. Byl neskutečný pohodář. Svou autoritu stavěl na důvěře. Já důvěřuji vám a vy důvěřujete mně. Fungovalo mu to, všichni ho měli rádi. Všechny nás měl rád. Holky možná víc, ale nebyl to ten typ, co se nechá okouzlit cukrblikem od nafintěné slečny.

Já se v té době plácala v adolescenčních příznacích. No Future for Me, No Future for You - jistě znáte klasiku - Sex Pistols. To byla první fáze vývoje, anarchistická. Dost krátká. Vadilo mi, jak se při aplikaci tohoto světonázoru lidi pořád perou a jak často po nezřízeném chlastání blijou. A ještě se tím chlubí.

Následovala epocha nihilistická. Ležela jsem v posteli ve smradlavých zahulených hadrech, krmila se solenými brambůrky, napájela pivem a přemýšlela, na který strom si hodím smyčku. "Doma je tam, kde se oběsíš," to bylo moje heslo dne. Jistě znáte klasiku - J. H. Krchovský.

Pak přišla etapa hippiesácká. To bylo zhruba v době, kdy v kinech běžel film The Doors. "Jsem ještěrčí král, můžu dělat cokoliv," zpívala jsem si s Jimem Morrisonem. Měla jsem pocit, že dokážu všechno, když si zamanu. A četla Učení Dona Juana od Carlose Castanedy. Trošku moc high, ale bavilo mě to. Hledat magii i tam, kde není. Zhulit se, poslouchat muziku, povídat si s máničkami v hospodě. Na mé otázky po smyslu života neměli odpověď, tak jsem se obrátila na milého třídního.

Odpověděl mi tak, že řekl vtip. Fajn, zasmála jsem se. Ale teď vážně. A zopakovala jsem otázku. Opět přispěchal s nějakým ještě vtipnějším vtipem. Hmm. Proč mi uhýbá? Říkala jsem si, že na vážnou otázku by snad někdy mohla následovat vážná odpověď. Ale třídní vtipkoval a vtipkoval, až mě svým humorem udolal a ptát jsem se přestala. Byl prostě pohodář :-D.

Měla jsem z něj dojem, že za neutuchajícím humorem se skrývá smutek. Že můj třídní je takový harlekýn - smutný klaun, který vždy touží lidi kolem sebe rozveselit, přestože mu ani není do smíchu. Kdyby mu to bylo umožněno, tak bude vyprávět vtipy i na svém vlastním pohřbu. Asi jako Muž na měsíci od Miloše Formana.

Nedávno jsem narazila na podobnou situaci. Kamarád, který rád používá smajlík jakoby s klaunským nosem - tenhle :o) - mi řekl vtip. Výborný vtip, zasmála jsem se a přešla k vážnému rozhovoru. Jeho reakce byla zvláštní a zněla jako další vtip. Pořád vtipkuje, když už začneme mluvit vážně a o něčem, říkala jsem si? Ale nestalo se. Připomínal mi v tu chvíli svým chováním čertíka na pérku, který vyskakuje z krabičky plné překvapení a pokaždé má v ruce jinou "věcičku" k pobavení. Ach jo.

Ale proč by právě on měl být smutný stejně jako můj třídní? Nemá přece objektivně vůbec žádný důvod. Má dobrou práci, milou ženu a krásné dítě, pěkný byt, cit pro umění, finanční nezávislost, je komunikativní...

Nejspíš ze stejného důvodu, jako můj milý učitel. Že není spokojen se svým životem, ale netuší, jak tuto nespokojenost vyřešit. Jak ho ještě zlepšit tak, aby už konečně nastala ta (podvědomě hledaná) spokojenost úplná. Proto svůj plíživý splín raději skryje pod maskou humoru a veselí.

Svět to přece od nás vyžaduje. Anebo ne?