Jezdím načerno. Je mi jasné, že to není správné a legální. Ospravedlňuji si to tím, že mám vysoký nájem - což je pravda - a musím šetřit na důležitější věci. Třeba hudbu, oblečení a kino.
Jednou takhle jedu tramvají ze Strašnic do Libně. Jako obvykle v uších empétrojku, bez které už ani nevyjdu z domu. Bez hudby bych snad ani nemohla dýchat.
Pak ale slyším i přes muziku hodně hlasité nadávání. Otočím se, tam sedí odbarvená cikánka v tygrované bundě a nad ní stojí dvě mužské postavy v šedých oblecích. A sakra, revizoři. Co teď?
Hlavně být nenápadná. Pomalu, jako že se nic neděje, jsem se zvedla ze sedadla a sešla ke dveřím nízkopodlažní tramvaje. Cikánka stále nadávala, revizoři sepisovali potvrzení.
Já jsem stála jako socha a snažila se nedívat na ně moc vytřeštěnýma očima. Tramvaj se blížila do stanice, což by mohla být moje záchrana. Když vystoupím dřív, než ke mně revizoři dojdou, mám vyhráno. Ale stále ještě nedojela.
Do uší mi hrálo Rádio 1 - bohužel nevím jaký mix - a z toho ambientního elektronického proudu se najednou ozval hlas: "Máš strach?"
Div jsem se nezačala chechtat. Jak to vědí, že zrovna tuhnu, abych nemusela platit pokutu?
Tramvaj dorazila do zastávky. Tygrovaná rozčilená paní drsným hlasem hromuje: "Tak byste mě aspoň mohli nechat vystoupit tam, kde potřebuju, když už mě tu prudíte!" Revizoři uznali, že na tom něco je. Koneckonců, kořist už byla lapena.
Všichni tři vystoupili. Zůstala jsem stát a říkala si: To máš ale štěstí. A jela jsem dál. Jízdenku jsem si tu jízdu už nekoupila, protože tolik revizorů dopravní podnik určitě nemá.
Navíc bych musela mít smůlu. Ale já jsem měla kliku a ta prostě hned nezmizí.
P. S. Pokutu jsem dostala o tři týdny později. Zaplatila jsem ji, nasypala si popel na hlavu a koupila legitku. Holt, žádná klika netrvá věčně :-)
