Tohle je moje, moje, moje televize!

Je zajímavé, jak je dnešní doba plná tohoto přivlastňovacího zájmena. Číhá na nás všude - z billboardů, z televizních reklam, používáme jej velice často. A tak si různé věci mentálně přivlastňujeme. Dokonce jsme schopni si přivlastňovat celé instituce - například Českou televizi. Jako právě nedávno.

Bavím se tuhle s kamarádem o všem možném a přišla řeč na Českou televizi. "Mně se nelíbí, že dělá sbírku Kuře. Dělá to za MOJE peníze, proč radši nedělá něco jiného pro všechny neziskovky?"

Nechala bych stranou, jestli je sbírka Kuře morálně košer nebo není, protože o rozdělování jejího výtěžku opravdu nic nevím. Osobně jsem ráda, pokud jakákoli instituce část příjmů věnuje na charitu, protože tím se stává dobrým příkladem pro ostatní - jak pro jednotlivce, tak pro firmy.

Mě spíš zaujala ta verva, se kterou můj kamarád prohlašoval, že na televizi platí, z čehož vyplývalo, že je to JEHO televize. To samé si myslí miliony dalších občanů, Rada pro Českou televizi, občas i vládní činitelé, poslanci, lobbisté a samozřejmě většina zaměstnanců a televizních tvůrců. To už je pěkná řada lidí. Všichni se o tu "svou" televizi přetahují a handrkují, píší kvůli ní články, lobbují a intrikují, připravují si kvůli ní dokonce bezesné noci. A mentálně si ji tak přivlastňují.

Představuji si, že by se televize musela rozdělit mezi tyto všechny lidi. Jak by se to provedlo, když jde ve své podstatě jen o vlnění létající vzduchem? Lidé by přišli, postavili se do fronty, nastavili ruku a do ní by každý dostal kousek té "ušmiknuté" vlny? Legrační představa, ne? V podstatě směšná. Televize se nedá rozkouskovat. Ani kdyby se budova Kavčích Hor rozebrala na cihly či panely, institut České televize tím nezmizí.

Když jsem se tak zamýšlela nad tím, jak se můj přítel kvůli SVÉ České televizi rozčílil, vytanul mi na mysli najednou úplně jiný obraz. Setkávala jsem se s ním v době, kdy jsem byla na mateřské a chodila se synem na hřiště. Když mu byl asi rok a půl, měl takové období, kdy se přetahoval s ostatními dětmi o hračky. "Moje!" Křičel na ně a tahal jim hračku z ruky, dokud ji nepustily. Občas je i praštil. Dělají to v tom věku skoro všechny děti.

Musela jsem jeho vášně krotit, bylo mi nepříjemné, že je tak agresivní k ostatním dětem kvůli hloupé hračce. Vysvětlila jsem mu, že o svou hračku nepřijde, když ji někomu jinému půjčí. Ještě párkrát to zopakoval, ale po čase ho to celkem přešlo. Spíš proto, že už ho hračky na písek už začaly nudit, než proto, že by úplně překonal tu přivlastňovací tendenci.

Není ale přetahování o Českou televizi úplně to samé? Není to pro nás dospělé taková hračka, o kterou se přetahujeme na veřejném písečku? Všichni si myslíme, že je naše, a že máme právo si ji urvat pro sebe. Jsme úplně jako děti, není mezi tím žádný rozdíl.

A přitom jde pouze o naši mentální představu. Kdybychom si uvědomili, že toto přivlastňování způsobuje, že se pak vztekáme a přetahujeme, a že tím ubližujeme ve výsledku hlavně sami sobě, možná by se v nás něco hnulo a přestali bychom s tím. A když to jde přestat s tím ve vztahu k televizi, nešlo by to i ve vztahu k jiným věcem?

Jak by se nám ulevilo, kdybychom si řekli: nic není moje. Je to všechno jen strkanice na pískovišti. A já jsem už vyrostl, takže jsem nad věcí - nepotřebuji se připoutávat k hračkám ani k institucím. Najednou žádná vášeň nevyvstane.

Mně už se v tomto ohledu dávno ulevilo - a věřte, že to je nádherný pocit: nemyslet si, že je to MOJE, vůbec o ničem.