Strach z atomových hřibů

Byly všude. Za výlohami obchodů, úřadů, na nástěnkách národních výborů a JZD. Černé siluety atomových bomb. Přeškrtnuté a vedle nich nápis NE! Vedle se obvykle skvěla silueta bílé holubice se snítkou v zobáku. Mírová propaganda. Dospělí je moc nevnímali. Já byla malá citlivá holčička a černé bomby mě strašily.

V první třídě jsem absolvovala první cvičení civilní ochrany s pytlíky na rukách a nohách a pláštěnce. Nechápala jsem, co to všechno má znamenat. Plynové masky a vojáci s dýmovnicemi byli děsivější než draci a luciferové z pohádek.

O několik let později jsem si pořád dokola fascinovaně četla v čítance jednu povídku od Raye Bradburyho, kde po atomovém výbuchu nezbylo z lidí nic než stíny na stěně domu, vše ostatní zmizelo. Nešlo mi na rozum, že by najednou všechno zmizelo a zbyly jen torza zdí a poušť všude kolem.

"Stejně tam nahoře může papaláš zmáčknout knoflík a bude po nás," hodnotili situaci stroze moji rodiče. Jak by to někdo mohl udělat? říkala jsem si. Vždyť i ti lidé „nahoře“ museli tušit, jak strašné by to mělo následky.

To téma mě přitahovalo a hnětlo zároveň. Opakoval se mi sen, ve kterém řeším, jak najdu nejbližší vršek, za který se schovám. Patami směrem k epicentru výbuchu. Vlastně jsem ten sen řešila i ve dne. Stále dokola jsem si přehrávala ten klíčový okamžik, kdy běžím a skáču přes návrší do příkopu.

A ve chvíli skoku nastává zážeh. Říkala jsem si: tak prostě pevně zavřu oči a bude šance, že to přežiju. Budu mít pláštěnku, plynovou masku a pytlíky na rukách... Pud sebezáchovy mi prostě velel mít aspoň malou jiskřičku naděje. Jenže poté, co jsem se v nějakém dokumentu o Hirošimě dozvěděla o skutečné síle jaderného záření, už jsem nemohla věřit ani tomu. Výsledek mých usilovných úvah byl: z téhle situace není úniku. Proto jsem toužila po míru - v souladu s oficiální propagandou.

Když nám jednou "soudružka učitelka" slavnostně oznámila dohodu Ronalda Reagana s Michailem Gorbačovem v Reykjavíku, nevěděla jsem přesně, co dohoda znamená. Ale připadalo mi, že to je důležitý krok a nějak přispívá ke snížení té strašné hrozby.

Vzpomněla jsem si na to poté, co se mi tento sen po mnoha letech nedávno opakoval v trošku jiné podobě. Nechápala jsem proč. Napadlo mě: asi to bude tím, že se o atomových zbraních právě ten den v Praze jednalo. Prezidenti dvou kdysi znepřátelených zemí a zrovna v Praze!

Strach z atomového výbuchu ze mě tedy ani po tolika letech úplně nezmizel. Lidi už na to samozřejmě moc nemyslí, mají jiné starosti než řešit vysokou politiku. Ale kdykoliv čtu nebo slyším, že se tyto zbraně budou likvidovat, rozebírat nebo že se přestane vyrábět materiál, který by mohl sloužit k jejich výrobě, jsem ráda. Stále se zvyšuje naděje, že tato hrozba snad jednou nebude na světě vůbec existovat.

Jen jako sen a strašná, ale čím dál vzdálenější vzpomínka.