"Mami, že s ním dojdeš k veterináři?" byla věta, kterou jsem slyšela od svého synka asi před měsícem. "Jasně, to víš že jo." Neprozřetelně jsem slíbila něco, co jsem nezvládla splnit. Křeček Shaun, kterého jsem koupila pro dceru, totiž nevypadal dobře. Pod čumáčkem se mu udělala bulka a zvětšovala se. Já jsem ale návštěvu lékaře odkládala, buď proto, že jsem byla v práci nebo unavená po práci... Nepřipouštěla jsem si, že by to bylo tak vážné. Řeknete si možná: to je toho, křeček. Ale byl to člen rodiny, dceřin mazlíček. Byl s námi i na dovolené.
V posledních dnech mi bylo divné, že Shaun nechodí moc pít, téměř mu neubývala voda z pítka. Včerejšího rána syn vytáhl Shauna z klece a říká: "Mami, on vypadá, jako by vůbec neviděl očičkama... Mami, že s ním už dojdeš k tomu veterináři?" Opakoval úpěnlivě stejnou otázku.
Byl to hrozný pohled. Křeček byl vyhublý, moc se nehýbal, oči měl skoro zavřené. Bulka byla o hodně větší než předtím. Slíbila jsem, že ho určitě k veterináři donesu.
Ale už ve chvíli, kdy jsem ho dávala do připravené krabice od bot - s propíchanými otvory, aby mohl dýchat -, mi začalo být do breku. Pomyslela jsem si, že už asi jdu pozdě. Shaun byl totiž strašně studený a vláčný.
Přišla jsem do čekárny, nahlásila se, byla prázdná. Bylo po poledni, slunce svítilo do čekárny ze dvora jemným světlem a vyvářelo útulnou atmosféru, na pultě recepce ležel rozvalený kocour. Vzpomněla jsem si na čekání se svým pejskem Vegou, které nebylo vždycky nejpříjemnější - občas kvůli jiným nervozním pejskům, občas kvůli jejich zápachu... Zároveň bylo ale zajímavé pozorovat, jak různí jsou majitelé psů, koček a dalších tvorů, a jak se ke svým svěřencům chovají.
Největší stres jsem tam zažila, když měla moje malá jezevčice zánět dělohy a byla na tom velmi zle. Tehdy jí operace zachránila život. Teď jsem ale šla do ordinace s velkými obavami.
Doktorka Shauna prohlédla a moje obavy potvrdila. "Když ho budu operovat, je možné, že se už neprobudí z narkózy, je už příliš zesláblý." Navíc by mohl mít už metastázy v těle, takže smrt by přišla o několik týdnů nebo měsíců později. Prý kdybych přišla dřív, když nádor byl ještě malý, dalo by se něco dělat, ale teď... "Klidně si počkejte na kolegyni, ta má třicet let praxe a řekne vám to samé co já. Jen o něco drsnějšími slovy."
"A co mám dělat? Mám ho nechat pomalu umřít doma?" ptala jsem se se slzami v očích.
"To můžete, ale bude hodně trpět. Víte, když nejí a skoro nepije, je to proto, že má bolesti. Doporučovala bych vám eutanázii, jedině tak mu to utrpení zkrátíte."
"Toho jsem se vždycky bála, mít zodpovědnost za něčí smrt." Doktorka kontrovala: "Vezměte si, že v přírodě by už dávno takhle slabý křeček nepřežil, už by ho ulovila poštolka nebo káně..."
"A co potom, když umře?" uvažovala jsem nahlas. "Musela byste ho dát do mrazáku a pak podle zákona pohřbít na vlastním pozemku nejmíň osmdesát centimetrů hluboko, aby se k jeho tělu nedostalo jiné zvíře a nemohlo se otrávit z rozkládajícího se těla."
Aha, jasně, strčím ho do mrazáku vedle pizzy a nanukového dortu, pomyslela jsem si a napadlo mě, že to začíná být příběh jak z hollywoodského thrilleru.
Objevila se i jiná varianta. Asanační ústav. Přehodím odpovědnost do jisté míry na odborníky. Lékařka drobečkovi píchne smrtící injekci, poté ho dá do mrazáku v zázemí kliniky. Nakonec si ho odveze zřízenec Asanačního ústavu, spálí jeho tělíčko při vysoké teplotě a jeho popel se použije do krmiva pro zvířata.
Znělo to poněkud technicky a neosobně. Jenže zároveň jsem si uvědomila, že já tady v Praze nemám žádný pozemek, kde bych mohla kopat, a vlastně ani žádné nástroje na pohřbení našeho mazlíčka. Necítím se na pohřbívání dost silná. Jak psychicky, tak fyzicky.
A tak jsem kývla na eutanázii. Zaplatila jsem nutné výdaje na smrtící injekci, rozloučila jsem se se Shaunem i za děti, dala mu pusinku na čumáček a podávala si s doktorkou ruku.
"To máte opravdu těžkou práci, když musíte lidem doporučovat, aby nechali svoje zvíře uspat." Přitakala. "Nejhorší je, když jde o pejska, největšího miláčka rodiny a celá rodina vám tu stojí a pláče, že o něj nechtějí přijít."
Na cestu mi ještě paní doktorka chtěla utěšit a tak říká: "Třeba se dostane do křeččího nebe." Já na to: "Víte, já věřím na převtělování. Tak doufám, že se dostane do lepšího těla." "Určitě, narodí se jako pejsek do nějaké rodiny, kde ho budou rozmazlovat." Paní doktorka byla opravdu moc milá.
Shaun seděl v kapse její mikiny a jeho tělíčko se trošku zahřálo. Odešla jsem a spěšně si nasadila sluneční brýle, aby lidé na ulici neviděli moje slzy.
