Rihanno, prosím, už neplač!

Je sice březen, ale já bych ráda napsala o tom, o čem jsem přemýšlela v lednu - poté, co jsem si koupila časopis Marie Claire. Doba napsání podle mě není tak důležitá, koneckonců téma bude relativita času :-) Ke koupi mě nalákal rozhovor se zpěvačkou Rihannou, kterou mám ráda. A co vlastně řekla Rihanna tak důležitého, že mě to inspirovalo k napsání blogu? Nejde o to, co řekla, ale co udělala - rozplakala se.

Rihanna je známá nejen skvělou popovou muzikou, kterou produkuje, ale taky tím, že ji její přítel bil. Mlátil ji tak, že od něj odešla. Za to, že ho Rihanna opustila a zveřejnila, že ji mlátil, se jí ještě pomstil. Dodal bulváru její "nahaté" fotky. Bylo to drsné chování a Rihanny je mi proto moc líto - stejně jako každé ženy, kterou si její přítel nebo manžel dovolí bít.

Když jsem rozhovor četla, říkala jsem si: to je strašné, je to už tři roky a chudinka Rihanna se rozpláče, když o tom tématu musí mluvit. Zároveň tvrdí, že už se s tím vypořádala. Proč? Jsou to silné emoce - tak obrovská jizva na srdci, že se ani po třech letech nezacelila. V mysli Rihanny je stále přítomná. Proto mluvím o relativitě času. Když o své bolesti musíme opakovaně mluvit, prožitky se vracejí a ožívají. Jsou tedy minulé a přítomné zároveň. V naší mysli.

Proč se ale některým z nás bolest vrací a některým ne? Na čem přitom záleží? Řekla bych, že záleží na otevřenosti. Někdo si řekne - nemá cenu to tajit, nic by se tím nevyřešilo. Rihanna k tomu přistupuje otevřeně, ačkoliv její otevřenost jí způsobuje utrpení. Ale přesto má můj obdiv, že je ochotná "nést kůži na trh".

Někdo se svěří jen nejlepšímu příteli. Část lidí jde za psychologem. Velká část lidí se však rozhodne, že zapomene a opravdu zapomene - když se jich zeptáte, s vážnou tváří vám řeknou, že o tom nic nevědí. Zatlučou to pod poklop někam do podvědomí.

Čas od času se bolest znovu vynoří. Když sleduje film, v němž se odehrává to samé, co se stalo jemu. Nebo ve velké opilosti. Ve snu. Nebo v době, kdy prožívá jinou velkou bolest. Například mu zemře někdo blízký. Srdce se ozve a bolí a bolí.

Leckdy se bolest promění v nemoc. Dokonce se říká, že někdo zemřel žalem. Já věřím, že je to možné. Sama jsem z truchlení po smrti druhé babičky měla několik dní horečky a následně zánět středního ucha. Což samozřejmě není možná tak nepříjemné jako zemřít, ale v tu chvíli, kdy vás to bolí, hluboké existenciální problémy neřešíte :-)

Rihanna z těchto bolestných prožitkům vytvořila album Rated R, které je podle mě hodně silné. Cítím z něj jak bolest, tak násilí. Pro někoho je možná těžko stravitelné. Ale je populární, což znamená, že lidé tyto emoce chtějí prožívat s ní. Svou bolest Rihanna přetavila do umění, což je vlastně skvělé.

Jsou ale horší případy a bohužel mám tak trochu pocit, že na světě jich je  mnohem víc. Ráda bych se mýlila.

Lidé, kteří utrpěli bolest od svých partnerů, ji sice zasunou někam hluboko, ale poté ji způsobí někomu jinému. Často je to právě další partner. Anebo trpěli ponižováním a týráním v dětství. Vůbec se s tím vnitřně nevypořádají a pak to samé opakují na svých dětech. To je strašně smutné.

Co s tím? To kdybych věděla, tak asi dostanu Nobelovu cenu nebo něco takového. :-) Myslím, že globálně se s tím nic udělat nedá. Ale pokud se s násilím na bližních setkáme, měli bychom pomoci obětem. Zejména pokud k nám mají důvěru - jsou to naši přátelé, příbuzní. Aby věděli, že v tom nejsou sami. A že svět není jen plný násilí a zla. Protože jakmile člověk tímhle způsobem začne vidět svět a stále se v takovém názoru utvrzuje, nemůže dopadnout dobře ani on sám, ani náš svět.

A doufám, že někdo pomůže i Rihanně, aby už neměla důvod plakat... Třeba to bude její nový přítel. Moc jí držím palce.