Prchavé pocity štěstí - kolik jich máte?

"A proč se na to ptáte?" Řekl číšník v mé oblíbené restauraci, když jsem se ho po několika návštěvách a navázání téměř důvěrného vztahu zeptala. "Dělám si takový malý sociologický průzkum," zalhala jsem. "Hm. To bych se musel zamyslet." A odešel. Musela jsem ho trošku rozhodit, protože se mi pak už zbytek večera vyhýbal.

Ptala jsem se ho proto, že jsem o tomtéž sama přemýšlela.

Kdy jsem se cítila opravdu šťastná? Nevýslovně? Tak, že jsem nechápala, jaký to má vlastně důvod, protože žádný objektivní důvod neexistoval? To je totiž to, co považuji za štěstí - a obvykle je to něco, co trvá velmi krátce, jen několik minut, někdy desítek minut. Pátrala jsem ve své minulosti. A našla jsem.

Jedno květnové ráno, kdy jsem se propila celou nocí s kamarádem ze školy, ráno jsme si koupili rohlíky a lahváče a šli dospat do parčíku kousek od řeky. V našem rodném městě, kam jsme se na víkend přijeli zrelaxovat. To ráno, ačkoli v oparu kocoviny, bylo plné jemného slunce, vyčerpání a totálního uvolnění.

Opět se mi vybavuje ráno. Na Podkarpatské Rusi, první turistické dovolené s přítelem, když jsme úplně náhodou našli na poloninách nádherné horské pleso, které jsme měli jen pro sebe. Ráno jsme se do něj ponořili a ztuhla nám krev v žilách. To rychlé zamrznutí, zastavení srdce - neopakovatelný pocit!

(Pak následovala trošku panika, že z té ledárny dostanu křeč do nohou a utopím se, čímž jsem si tu jedinečnou chvíli pokazila. Ale i tak to stálo za to.)

Další zážitek je z doby, kdy jsem se vrátila z porodnice po prvním porodu. V době, kdy jsem tam odjížděla, bylo odporné počasí, plískanice, jela jsem v zimní bundě se zánětem močového měchýře. Po návratu jsme šli na první procházku s čerstvým miminkem v kočárku. V parku kvetly magnólie. Pohled na magnólie, sluncem prozářený park a miminko v kočárku - to všechno mi vyplavilo silné vlny štěstí.

Docela paradoxní bylo štěstí na cestě dunami přírodní rezervace kousek od holandského Haarlemu. Jen jsem si chtěla chvíli odpočinout. Zastavím kolo, dívám se do otevřené krajiny. Malý ostrůvek pouště v Evropě. Zvlněná pláň písku odrážejícího slunce. A uprostřed téhle pustiny ležela stará letecká bomba. Nejpíš příliš velká na to, aby ji někdo odklízel. Možná tam zůstala jako válečné memento. Každopádně ten široký pohled, pocit volnosti a slunce vyvolal u mě opět to samé. Voňavé, prozářené a prchavé štěstí.

Nebo jednou brzy ráno na dovolené v Krkonoších. Rodinka ještě spala, bafla jsem foťák a šla do lesa. Nádherné světlo. Sledovala jsem, jak probleskuje mezi starými smrky. Sledovala jsem včely na kytkách, mech na stromech. Příroda měla nádherné barvy díky rannímu světlu, které není tak oslnivé. Bylo teplo a vlahý vzduch. Přála jsem si, ať to trvá co nejdéle. Čas byl v tu dobu jakoby natahovací, vyšel mi vstříc. Byla jsem ostražitá a nic mi neuteklo.

Všechny tyhle chvíle něco spojuje. Je to samota, soustředění a zpomalení, někdy úplné zastavení. Navzdory tomu, že nedaleko ode mne někdy v tu chvíli byli i velmi blízcí lidé, jsem ten pocit prožívala sama. Topila jsem se v něm, zalykala se jím, a oni o tom neměli nejmenší tušení.

Ale nevadí mi to. Jsem přesvědčena, že i číšník v mé oblíbené restauraci nebo můj dobrý přítel by mi potvrdili, že také oni největší pocity štěstí prožívají v sobě a sami. A že lidi k tomu často nejsou vůbec potřeba. Nebo jinak - oni tomu svou přítomností často brání.

Jestli to máte naopak, tak jste šťastní lidé.