Potkala jsem ho na Florenci. Seděl na trávě, poslouchal skvělou muziku kapely Marimba Mama a nejspíš se mu líbilo, jak tancuju, tak mě pozval sednout si na jeho bundu. Pěkná tvářička i úsměv, ale nejvíc mě fascinovalo, že měl obrovskou díru v džínách - přímo v rozkroku, čouhaly mu z nich trenýrky. A táhla z něj kořalka. To bude bohém non-plus-ultra, takového jsem už dlouho nepotkala. Musela jsem využít příležitost a dát se s ním do řeči.
Říkal, že je výtvarník a muzikant. "A jakou muziku hraješ? Etno?" "No, něco takovýho." Prý, jestli bych šla na pivo. Odmítla jsem, ale na čaj jsem se pozvat nechala. Přes den pít, z toho už jsem vyrostla a je mi to nepříjemné.
Šli jsme po ulici Na Poříčí a on povídá: "Já se tady jen zastavím pro peníze za obrazy, počkáš na mě, jo?" Zašel do nějakého průjezdu, kde stoprocentně žádná galerie není, ale mě to v tu chvíli nenapadlo. Když vyšel, držel v ruce svazek bankovek a ještě mi říká: "Já bych ti ty obrazy rád ukázal." Pak se chvilku zarazil. "Anebo ne, radši půjdeme, říkala jsi, že někde musíš být, tak vlastně spěcháš." A že prý galerista má dost práce. A musí obrazy odvézt na aukci do hotelu Hilton. Samozřejmě na takovou aukci se platí vstupné, proto bych se tam těžko mohla dostat vzhledem ke své nijak závratné finanční situaci. Podívat se na jeho obrazy tím pádem nebylo možné.
Sedli jsme si do Týnské literární kavárny, kterou jsem navrhla. "Odtamtud jsem jednou utekl bez placení," říká bohém. "Tak doufej, že už na to zapomněli," já na to. Měl štěstí, zapomněli. Plkali jsme tak různě a došla řeč na vztahy. Řekla jsem mu, že jsem potkala úžasného Itala z Janova, a že mi píše každý den dvojjazyčné maily - v italštině a angličtině, abych se mohla učit italsky. Prostě jsem se začala rozplývat :-)
"Já jsem byl taky v Itálii, půl roku, na Sicílii." "Fakt, to je super, a čím jsi se živil? Malováním ses asi těžko mohl uživit, ne?" Chvilku váhal a pak řekl, že byl pomocná síla v kuchyni. "Loupal jsem půl roku olivy," povídá. Rozesmála jsem se, ta představa mi přišla komická. "Byl jsem u jednoho z nejlepších šéfkuchařů na Sicílii," dodal, aby to posunul na vyšší level.
"Ty se máš, a v jakém městě jsi byl?" "V hlavním." "To je super! Já miluju italská jídla, učila jsem se je vařit, když jsem byla na mateřské. A jaká jídla ses naučil, nějaké speciality?" Zamumlal několik jídel, ale rozuměla jsem mu jen gnocchi, víc nic. "Jaká?" Znovu to zamumlal a zatvářil se furiantsky. Už jsem otázku neopakovala, jsem asi příliš slušně vychovaná, abych se ptala třikrát na to samé. Objevila se servírka a on objednal brambůrky a začal se dlouze dohadovat jaké, odvedl pozornost od tématu.
Plkali jsme dál o vztazích, o sexu, o ženách. "To jsem byl jednou v bordelu v Belgii," nadhodil pikantní historku. "Sedly si ke mně postupně tři ženy, bavili jsme se, ale každá z nich mě nakonec odmítla," řekl a znělo to tak, že se chlubí. "Proč tě odmítly?" "Řekl jsem jim, že je budu ...at, až z toho umřou." "Tak to se nedivím." Nevěděla jsem, jestli to je vůbec k smíchu, ale usmívala jsem se. Bylo očividné, že z toho má zábavu, je to pro něj vtipná hra.
Vzpomněla jsem si na historku z biografie Jima Morrisona Nikdo to tu nepřežije, kde Jim při cestě autobusem obtěžoval ostatní lidi nějakými obscénními gesty a řečmi. Užíval si toho, jak se "slušňáci" odtahují, jak jsou vyděšení z toho, s jak nechutným zjevem se potkali. Bavilo ho to. Tenhle kluk mi ho začal připomínat.
Tentokrát útratu zaplatil. Neměl co dělat a tak mě doprovázel až do Billy, kde jsem si chtěla koupit něco k jídlu. Zakousla jsem tam do horké kaiserky - právě je nasypali do proutěného koše. Byla tak úžasně horká, až mě z toho pálilo patro. "Dej si taky, jsou výborný," vyzývala jsem rozevlátého bohéma.
U pokladny se paní zeptala, jestli kaiserku máme každý svou nebo to je jedna rozpůlená a u každého v sáčku kousek. "Jo, je jedna, pani," říká on. "Nene, tuhle mi počítejte celou, máme každý jednu," opravila jsem ho. "Víš, já tohle nedělám," říkám mu. "Ne? Já docela běžně," říkal trošku stranou, aby to pokladní neslyšela. Pak jsme se rozloučili.
Doma jsem si celé setkání několikrát "přehrála". Všechno mi to totiž nějak nesedělo. Vytanulo mi na mysli známé rčení:´Kdo lže, ten krade.´ Jasně! Mluvil o tom, že utekl bez placení z kavárny a nabádal mě, ať nezaplatím housku. Krade.
A lže. Neustále. Až se mu od huby práší.
Přemýšlela jsem o tom, co z toho, co mi řekl, byla vůbec pravda. Že je muzikant? Vždyť neřekl, jaký styl hraje ani na jaký nástroj. Že vařil na Sicílii? Nevěděl přece ani jméno hlavního města ani restaurace, neznal dokonce ani názvy jídel. Loupal olivy? Proč by tak plýtvali časem na pomocné síly v kuchyni, když je v každé restauraci spousta jiné práce?
A prodává vůbec obrazy, když mi je nechtěl ukázat? Držel v ruce bankovky, to ano. Ale mohl je stejně tak "skásnout" třeba za drogy. Na feťáka sice přímo nevypadal, ale kdo ví, mluvil i o kokainu.
Musela jsem se smát sama sobě, jak jsem mu na jeho pábitelskou hru skočila.
Ale zároveň si říkám: jak je možné, že existují lidi, kteří ještě ve třiceti letech stále práší jako prckové ve školce? To jim stále nedošlo, že se jim to musí dřív nebo později vymstít? Že si nemůžou pamatovat, jakou lež komu přesně řekli a že to na ně praskne? A že jim pak ti, kteří jejich lži časem prohlédnou, už nebudou věřit vůbec nic?
Jak je vidět, existují. A není jich málo. V poslední době jsem na ně měla opravdu štěstí. Je to pro mě obrovská škola a snažím se tyhle typy co nejvíc zapamatovat. Abych už příště poznala, že lžou, přímo v tu dobu, kdy s nimi mluvím.
Třeba se mi to časem podaří, když budu ostražitější a budu pečlivě studovat jejich gesta a mimiku.
