Právě jsem dávala ohřát mléko na kakao k snídani pro syna, když mě napadl námět na akční film. To se mi občas stává, že mě napadají věci, které vůbec nesouvisejí s aktuální činností. Pak připaluju mléko, padají mi věci z ruky, a tak podobně. Ale tenhle nápad stálo za to rozvíjet.
Ve filmu vystupuje bohyně lásky Afrodíté, ovšem v kulisách moderního velkoměsta. Má bílý lesklý overal, mírně bledou tvář a v ruce bílou vysílačku. Mohla by být trošku hozená do retrostylu, jak se to teď nosí. Takže ještě bílý šál kolem krku. Představuju si třeba Raquel Welch, sexbombu 70. let. Nebo Salmu Hayek.
Bohyně dává do vysílačky instrukce Amorkům, kteří lítají po městě s bílými ostřelovacími puškami. Vnitřním zrakem spatří mladé lidi, kteří se potkávají na zastávce tramvaje a podívají se letmo na sebe - je jasné, že tohle je příležitost, kterou je třeba využít.
Posílá Amorka, ten letí na místo - a co se nestane? Mladí ho zahlédnou, jak se shora blíží, vytřeští oči, začnou křičet a utíkat směrem do domu. Rychle odemykají, zapadnou za dveře a oddechnou si, přitisknuti ke stěně. Amorek odlétá s nepořízenou.
Afrodíté vidí jinou dvojici, starší smutný muž v dodávce rozvážející pizzy. Právě předává plochou kartonovou krabici rozverné usměvavé ženě v květovaném župánku. Amorek zamíří ze střechy ostřelovací puškou, muž se ohlédne a uvidí ho. Hrůzou vytřeští oči, krabice mu vypadne z rukou, skočí do svého auta a zatáhne za sebou dveře, až to bouchne. Krčí se za nimi a celý se klepe, otírá si pot z čela. Pak vytahuje mobilní telefon a vyděšeným hlasem cosi mumlá.
Na místo přijíždí několik policejních aut, majáčky blikají, srocují se kolemjdoucí. Z aut vyskáčou policisté a míří na ostřelovače. Šéf zásahu volá do megafonu: "Vzdejte se a nic se vám nestane!" Amorek volá zoufale svou vrchní velitelku.
Začíná hra o čas. Afrodíté povolává posily. Amorkové sjíždějí z nebeské klenby jako hasiči kolem tyčí v době pohotovosti. Srocují se do hejna a pak ve formaci jako stíhačky slétají dolů nad město k místu policejního zásahu.
Lidé se dívají na nebe, rukama si stíní obličej, ukazují nahoru a gestikulují. Amorkové nabíjejí za letu samopaly a připravují se k osudovému útoku.
Afrodíté udává do vysílačky tajný kód: "I love you!" Padají první rány. Postavy podléhají panice. Policisté míří chvíli na střechu, chvíli na nebe. Lidé prchají jako chycení do pasti, jsou absolutně zděšení, klopýtají a padají jeden přes druhého. Není úniku.
Aby hollywoodských klišé nebylo málo, na konci filmu sedí Afrodíté na střeše nějakého hodně vysokého domu, v krásném křesle z kovových prutů zdobeném ornamentálním dekorem a popíjí víno z veliké sklenice. Kamera je za ní a "dívá se" na město, které se pod domem rozprostírá jako na dlani.
Pohled se rozostřuje a zaostřuje na postavu vedle ní. Je to... Tak třeba archanděl Michael, bojovník a patron lidstva, který dodává odvahu. Mohl by ho hrát Ben Kingsley, ale musel by mít obarvené vlasy, aby nebyl tak tmavý.
"Co myslíš, proč se ti lidé tak brání lásce?" pronese Afrodíté zamyšleně.
"To je jako kdyby ses ptala, proč se brání uvěřit v Boha. Nechce se jim otevřít srdce. Protože je to může bolet. A lidi se bojí bolesti jako čert kříže," říká Michael a jemně se pousměje nad svým fórkem.
"Ale vždyť láska je hlavně radost. Je to opojení!" povzdechne si Afrodíté, napije se a poválí víno po jazyku (jako každý vychutnávač vína a života vůbec). Slastně polkne a zakloní hlavu.
"To oni už nějak zapomněli. Víš, lidi mají strašně děravou paměť. Čím dál děravější."
"Opravdu?" Afrodíté najednou stéká po tváři slza, aniž by se změnil krásný výraz tváře. Dívá se do dáli.
"Tak to nás čeká ještě spousta práce."
