Můj první byznys aneb jak potkat dobro světa

Když jsem si nedávno postěžovala tátovi, že lidé na ulici nechtějí přispívat na charitu a potkávám samé náfuky, snažil se mě přesvědčit, že si to jen namlouvám. "Musíš věřit v dobro světa," povzbuzoval mě se svým laskavým úsměvem. Je to silná věta. Stále jsem si ji opakovala, ale přesto mi lidé s povýšeným výrazem uhýbali z cesty. Před třemi dny se mi ale "dobro světa" - nebo dobro lidskosti? - podařilo znovu objevit. Na jednom hudebním festivalu.

Jela jsem tam prodávat trička. První velká investice s nejistým výsledkem na obzoru. Docela jsem potřebovala, aby se prodávala. Jenže jsem neměla stánek nabitý širokým sortimentem jako mí sousedé z pravé strany, dokonce ani nízkou cenu jako mí sousedé z levé strany. A tak se k mému kempinkovému stolku lidé nehrnuli.

"Zítra to bude lepší, první den lidi moc neutrácejí, až podle toho, kolik jim zbyde," říkal soused z levé strany. Pak padla tma. Já - jako naprostý začátečník a amatér - jsem neměla světlo, takže můj stánek se stal po soumraku téměř neviditelným. Aby toho nebylo málo, přišla bouřka a spustila se totální průtrž mračen.

Teklo mi za krk z deštníku, který neměl zas tak velký průměr, abych pod něj schovala trička i sebe. Uklidila jsem trička, stála za prázdným stolkem a přemýšlela, co dál. Nepodívala jsem se na předpověď počasí, nevzala jsem si ani stan. Počítala jsem, že přespím pod širým nebem, protože to mám nejradši - když je jasná hvězdná noc.

Místo toho se z nebe valily tuny vody.

"Ahoj, můžeme se u tebe schovat?" zeptal se usměvavý robustní mladík v šusťákové bundě. "Jasně." Přišel s kamarádem, oba v náladičce. "Co prodáváš?" "Trička s potiskem," já na to. "To bude nějaká podpultovka," chechtal se, když viděl prázdný stůl. "No tak ukaž."

Začala jsem se zmateně hrabat v batohu a snažila se v matném světle od vedlejšího stánku najít správnou velikost. Připadalo mi, že si musím pospíšit, jinak si to rozmyslí a uteče. Naštěstí tu stál kvůli mému deštníku.

"Jo, to je dobrý. Ale já bych radši iks-elko, to nemáš?" "Na to už mi nevyšly prachy. Dala jsem do toho haldu peněz. Teď asi nebudu mít na nájem," odpověděla jsem trošku vyděračsky. Podle mého bývalého šéfa se tomu oficiálně říká ´inverzní marketing´.

Mladík si tričko oblékl, zatahoval břicho a kroutil se. "Já nevím, radši nosím větší," říkal. "Já myslím, že ti sedí perfektně," snažila jsem se ze všech sil. "Když ho koupíš, budeš navždycky na čestném místě jako můj první zákazník." Rozzářil se. "No, tak to beru."

Poprosila jsem souseda, jestli si k němu můžu schovat zboží. Proběhla jsem souvislou řadou čvachtavých rybníků a promokl mi zbytek oblečení. V barovém stanu bylo tělo na tělo. Vůbec mi to nevadilo, protože se do mě dala zima a lidé kolem aspoň vyzařovali teplo. Dala jsem si panáka a počítala, kolik si jich dát, abych příliš neutrácela. Žádná euforie se však nedostavila, na obzoru se rýsovala krušná noc a otázka, kde budu spát, visela ve vzduchu stále nevyřešena.

Déšť neustával. Lidé se do barového stanu brodili stále hlubší kaluží. Ti, co stáli na jejím břehu, se stahovali čím dál víc dovnitř.

"Už jsem si říkal, kde jsi tak dlouho," povídá můj soused z levé strany, když jsem se vrátila. Neměla jsem hodinky, čas mi odměřovaly jen vypité panáky. V jeho stánku přibylo hostů, kteří se neměli kam schovat nebo se jim nelíbil aktuální program ani na jednom ze "stejdží". "Lineup je luxusní, ale dopředu nemůžeš, protože se tam roztahujou lidi v bílejch tílkách a vystrkujou lokty," stěžovala si dívka s náušničkou v nose, oranžovými vlasy a suverénním výrazem.

Klepala jsem se zimou. Holčina to zpozorovala a říká: "Musíš se převlíknout do suchýho!" Obrátila se ke kamarádce prodávající u mého souseda: "Nemohli byste jí půjčit mikinu?" A už ji tahala z krabice. Ve chvíli jsem měla teplou mikinu s muchomůrkou červenou v psychedelických kruzích. A hlavně - s kapucou! Byla jsem jí i její kamarádce neskonale vděčná. (Kapuce a pláštěnky se během poračujícího deště staly nejžádanějším zbožím. Kdybych to tušila, nemusela jsem vrážet x tisíc do triček. :-)

Daly jsme se s dívkou - jmenuje se Veronika - do řeči. Popisovala jsem jí svou aktuální mizérii a ona se pokoušela vymyslet další cesty, jak a kde by se má trička mohla prodávat. Její snaha mi pomoct mě hřála u srdce a dojímala. Pak přišla řeč i na spaní.

"Já mám stan pro dva a přítel je v práci, tak nemohl přijet. Klidně u mě můžeš přespat." Bylo to štěstí nebo náhoda? Každopádně, měla jsem dojem, že mi ji seslalo samo deštivé nebe. Objevila se v pravou chvíli. Pak jsme si ještě dlouho povídaly a zjistily, že si skvěle rozumíme. Usnuly jsme až k ránu.

Tohle setkání celkem přebilo mou depku z neúspěšného byznysu.

Nakonec si říkám: Měls pravdu, tati. Dobro světa tu stále někde je - a ukáže se ve chvíli, kdy jsi na tom hodně mizerně. O to víc si ho pak člověk váží.