Nikdy jsem moc nechápala lidi, co čtou bulvár. Proč se starat o to, jak žije ta nebo ta zpěvačka či herec, proč být zvědavý na jejich soukromí, když je to jejich život? Raději budu žít svůj život tak, aby byl stejně zajímavý nebo ještě zajímavější než jejich. Připadá mi, že bulvár vyvolává ve čtenářích samé nízké emoce: touhu po bohatství, závist, hněv. Přesto mě zvláštním způsobem vzrušuje dívat se lidem přes rameno a číst palcové titulky. Proč?
Možná je v tom určitý druh masochismu. Když je titulek nechutný, představuji si to a je mi na zvracení z toho, jak se lidé chovají. Je mi sice chvilku odporně, ale když si uvědomím, že já bych to neudělala, stávám se vlastně morálně cennější. Můžu si pak sama sebe víc vážit. Je-li titulek bizarní, mám důvod se zasmát, k čemuž obvykle moc důvodů na světě neshledávám. Pokud je tragický, vyvolá ve mě soucit s trpícími lidmi. Takže nějaký smysl bulvár má.
Jako vystudovaná novinářka jsem měla možnost v bulváru pracovat, ale nikdy jsem jí nevyužila. Cítila jsem k němu averzi. Vzpomínám si na jednu diskusi o médiích v rámci fakulty, které se zúčastnila Libuše Šmuclerová, tehdejší ředitelka zpravodajství (nebo programu?) na Nově.
Když jsem ji mezi diskutujícími zahlédla, začalo mi strašně bušit srdce. Vybavila jsem si totiž, co mi říkal spolužák o metodách jejich zpravodajů - přijedou na místo havárie a natáčejí zraněné, aniž by poskytli pomoc. Jistě, přijede záchranka a poskytne odbornou pomoc, ale mezitím může uplynout dvacet minut. Když jsem si představila, že se s mikrofonem v ruce dívám na krvácejícího a sténajícího člověka v autě, že ten člověk může před mýma očima zemřít a já mu nepomůžu a že to celé navíc natáčí kamera, naskočila mi husí kůže.
Přihlásila jsem se s dotazem k paní Šmuclerové, zda by mohla tuto informaci potvrdit. Otázka byla mimo téma diskuse, ale nedalo mi to. Přitom mi neskutečně bušilo srdce - měla jsem pocit, že snad omdlím. Neodpověděla mi, mou otázku zamluvila. Z toho jsem usoudila, že je to pravda. Ke kruté pravdě se lidé nepřiznávají. Naopak ji zasouvají co nejhlouběji, aby ji nemuseli morálně řešit.
Jako bulvární novinářka jsem si pak připadala v době povodní asi v roce 1998, kdy jsem navštívila jednu vytopenou rodinu v Chocni. Chovala jsem se, jak nejmileji to šlo, popřála jim, ať se jim podaří škody brzy odstranit, ale stále jsem měla pocit nepatřičnosti. Proč se jich ptám a nepomůžu jim, ozývalo se ve mně? Pak jsem pomoc nabídla. S díky odmítli. Odcházela jsem s "uloveným" příspěvkem pro rozhlas a divným pocitem. Přestože jsem ze školy věděla, že sbírám a zprostředkovávám informace pro veřejnost, což je v podstatě "záslužná práce".
V roce 2002 přišla do Prahy a okolí tisíciletá či jaká voda. Přihlásila jsem se jako dobrovolník na pomoc do Štěchovic, vyfasovala kbelík, lopatu a koště a šla odstraňovat bahno z říčky Koráby. Ta se tehdy rozvodnila během několika minut - jinak je to celý rok líný potůček. Byl to skvělý pocit, když jsem zahlédla vděk ve tváři lidí, , kterým jsme pomáhali, a slyšela jejich díky. Připadala jsem si konečně užitečná a cítila jsem, že to má mnohem větší smysl, než sbírat informace. Navíc jsem se tam seznámila se úžasným farářem Milošem Szabó ze Žižkova, který pomoc organizoval.
Je škoda, že pomoc ostatním se v dnešní společnosti tak málo finančně cení a mnohem víc se cení hyenismus a honba za bizarnostmi.
Na druhou stranu: pokud někdo pomůže nezištně a ze soucitu, je to čistý altruismus. A já věřím, že takovému člověku se pomoc stejně dříve či později vrátí v dobrém. O to více, oč nezištněji pomoc poskytl.
