Kouzelný Aidy, školní autobus a jiná realita

Dostala jsem kopačky. Bylo mi sedmnáct. Nebylo to poprvé. Jenže nejsou kopačky jako kopačky. Tyhle byly rychlé a kruté. Byla jsem zamilovaná až po uši. Potkali jsme se na pařbě jednoho šíleně horkého červencového večera a ještě tu noc jsem se do toho zřítila (spíš k ránu). Úplná zběsilost v srdci. Byl tak živočišný! Na zádech měl vytetovaného orla a na lopatkách srst. Nejspíš tygří...

Po třech týdnech mi dal kopačky. Po telefonu, zbabělec. Prý se mě bojí jeho nejlepší kamarád. Lepší výmluvu si nemohl vymyslet. Stála jsem na pustém nádraží v Ústí a snažila se pochopit, co před chvílí zaznělo z chladného sluchátka telefonního automatu. Slunce najednou hnusně pálilo, kytky smrděly a Ústí nad Labem bylo to nejodpornější město na světě.

Večer jsem šla na místo, kde jsme se poprvé setkali. Nebylo kam jinam jít, u nás v Litoměřicích na Střeleckém ostrově tehdy probíhal rockový festival. Hlavně mezi lidi, ať nejsem sama. Hrála docela zajímavá kapela z Anglie, bylo to umanuté, totálně pošahané. Není divu, jmenovali se Wild Willy Beckett and Psycho Surgeons (Divoký Willy Beckett a psycho chirurgové). Skončilo to. Co teď? Mám skočit do Labe? Stojí mi za to? Přemýšlela jsem o konci a přitom si dřela ruce o kůru stromu - snad se mi podaří rozedřít je až do krve. Aspoň se zabít symbolicky.

"Hey, what are you doing?" Objevil se dlouhán s máničkou ve vytahané mikině a měsíc nepraných džínách. "And what should I do? Co mám dělat, dostala jsem kopačky, je mi mizerně," já na to. Jmenoval se Aidy. Moc milej chlapík. Chvilku jsme se bavili a pak mi dal do ruky miniaturní pilulku. Říkají tomu edgings. (Pro milovníky odborných termínů dimethylamid kyseliny lysergové). "To ti pomůže, uvidíš." Hm, to jsem tedy nečekala, že dostanu zadarmo něco, za co se v Praze tvrdě platí a horko těžko se to shání. Asi nějaký převlečený Santa Claus… "Mám toho moc, nechci to všechno spořádat sám," tvrdil. Noc byla dlouhá.

Prázdniny ale nekončily. "Přijeď se na nás podívat do Prahy na Petynku," říkal Aidy. Vidina dalšího dárečku lákala. A koneckonců, tahle kapela měla něco do sebe. Víc než muzika se mi líbila show, kterou měli s koncertem spojenou. Zpěvák používal kostýmy a měl děsně chytré texty, měl tam třeba odkazy na Shakespearova Richarda III.

Vzala jsem do Prahy s sebou kamaráda, domluvila nocleh u známé na Vinohradech, a jelo se. Koncert byl fajn. To, co nastalo poté v bytě, bylo mnohem zajímavější. Asi tak hodinu jsme čučeli do trouby. Jemné světlo nasvěcovalo každé vlákénko prachu, všechno vibrovalo, bylo to zřetelně v pohybu. Vzduch jakoby jiskřil a vlnil se. Všechno mělo jinou příchuť, moje tělo bylo nějak pružnější a pohyblivější. Když začalo svítat, dívala jsem se z okna na ulici s alejí. Cítila jsem, že jsem nahoře i dole, byla jsem těmi stromy, oknem a zdí domu, všechno jsem to nějak obsáhla. Stromy jako by svítily, všechno se chystalo k oslavě, ke karnevalu. Představovala jsem si hemžící se lidi dole a prožívala nádherný klid. Úžasné ráno. Zázrakům ale nebyl konec.

Dopoledne jsem šla do cukrárny s dívkou z bytu s tou neuvěřitelnou troubou :-) V cukrárně mi ukradli kabelku, ale vůbec jsem se tím netrápila. Bloumala jsem městem, které miluju, v kapse ani korunu a užívala si létní den. Měla jsem na sobě klukovské kalhoty s laclem ze sekáče a představovala si, že bych si mohla vydělat tím, že budu mýt řidičům okna, když zastaví na červenou. Na Náměstí republiky jsem před Obecním domem narazila na tabuli s menu a četla si názvy jídel. Napadlo mě: když si je dostatečně živě představím, bude to, jako kdybych se najedla. Mírný hlad zmizel. Byl to ještě trip nebo jen moje fantazie?

Jela jsem na Petynku za Aidym. Nabídl mi, že by mě vezmou s sebou na trutnovský Woodstock. Líbilo se jim, jak tancuju, tak jsem se nabídla, že jim budu dělat doprovodnou tanečnici. Měli hippiesácky vyvedený double decker, uvnitř s rolovací cedulkou s nápisy, které se měnily točením klikou. Aidy tam natočil nápis: školní výlet. Aidy byl kromě Santy taky řidičem. Mimoň jako my všichni, ale pohodář... Na řízení to ale tak úplně nestačí :-) Asi třicet kilometrů před Trutnovem jsem se vzbudila jsem se a byli jsme nějak nakřivo. Vypotácíme se ven, tam policajti a autobus je nakloněný přes svodidla nad nějakou říčkou. Blesklo mi hlavou, že nás zavřou. Parta hippiesáků ve vytahaných džínách, ke všemu Aidy má někde asi velkou zásobu toho fetu... Uff, to bude hustý!

Ale světe div se - policajti nás všechny v klidu posadili do aut, ještě s námi klábosili a odvezli nás až před bránu Woodstocku! Hladinu čehokoli nikomu z nás neměřili, dokonce ani Aidymu! Zdá se, že při nás stáli všichni svatí... A přitom LSD se dá v krvi zjistit i půl roku po požití, jsem někde četla.

Bloudila jsem Woodstockem, sledovala kapely a povídala si s Psycho Surgeons. Byla jsem vděčná, že si můžu pokecat anglicky, v Litoměřicích tehdy možností moc nebylo. Odtančila jsem na koncertě - až ve čtyři ráno s hrstkou diváků. No a? Aspoň jsem si to vyzkoušela před publikem. Byla jsem tak uvolněná, že jsem neměla trému a neřešila, jestli je to dobré nebo ne. Nešlo o výkon, šlo o zábavu.

K ránu jsme se přesunuli do Depreso baru. Aidy prohlásil, že slaví narozeniny a všem rozdal sklenice na přípitek. Vypadalo to jako pomerančový džus. Omyl. Aidy v něm rozpustil ty své pilulky. Nebylo to úplně fér, přípitku se zúčastnil i majitel baru a pak neuměl spočítat celkový účet :-) Když se mu to za velkého úsilí zúčastněných povedlo, radši zavřel bar a pomalu se přesouval s námi na náměstí. Sledovala jsem lidi a ti se chovali - mírně řečeno - zvláštně.

Jeden lezl po zábradlí do řeky a připadal mi jak pětiletý kluk. Majitel baru byl totálně zmatený a stále dokola opakoval, že si musí koupit grilované kuře. Willy Beckett byl nejzajímavější, akční. Na náměstí u kašny předváděl shakespearovské divadlo. Klaněl se jako rytíř, živě gestikuloval na všechny strany a nahlas mluvil s nějakými neviditelnými postavami. Nemohla jsem se ubránit pocitu, že to je zoufalé divadlo a on je vlastně nešťastný člověk. Pokouší se uniknout do jiné doby. Co když se všichni chovají pravdivě, jen víc dávají najevo své touhy? To, co je v současné době - anebo celý život - jejich hlavním "tématem"?

Bavila jsem se kytaristou z kapely Stanem. Vysvětlil mi, že tomuhle tripu se říká "grasp reality". Je to taky realita, ale jiná než obvykle. Vůbec žádné halucinace jsem neměla. Jen pocit, jako bych vnímala mnohem otevřenějšíma očima situaci lidí kolem. Aniž bych s nimi musela mluvit. Stačilo jen pozorovat gesta a chování nebo zaslechnout útržek hovoru. Celé panoptikum se jevilo čím dál zoufalejší. Skryla jsem se v obchodě s muzikou.

Odpoledne jsem opět potkala Stana a tím pádem jsem získala společníka na cestu do Prahy. Cestou vlak zastavil a průvodčí řekl, že přejeli psa. Angličanovi jsem zalhala, že na trati spí pes a my musíme počkat, až se vzbudí. Nesnesla jsem představu mrtvého tělíčka na kolejích. Neuvěřitelné věci se mi děly už několik dní, tak proč by se nemohlo stát i tohle? Přizpůsobila jsem si realitu "k obrazu svému".

Domů jsem se netěšila, tušila jsem, že tam na mě padne tíseň z rozchodu s divokým indiánem. Doma na stole ležel papírek se vzkazem od mamky: "Ivuško, zavolej mi do práce. Chci s Tebou mluvit." Hlavou mi blesklo: co když se máma dozvěděla, kde jsem byla a co všechno jsem opakovaně požila? Bude se hrozit, co jsem zač a mluvit mi do duše, že ze mě vyroste feťačka...

Zvedla jsem chladné sluchátko v babiččině bytě a vytočila mámino číslo do práce. "Ivuško!" "No, mami, co se děje?" Snažila jsem se vyslovit to co nejnevinnějším hlasem - asi jako když se snáší bílá vločka v zimní noci v jemném světle pouliční lampy. "Ty sis doma vůbec neumyla nádobí! To je hrůza!"