Jak mi zazpívala Magdalena Kožená

Miluji kouzelné náhody. Jinak se to nedá nazvat. Tohle se mi opravdu stalo. Bylo to v prosinci. Šla jsem na tiskovou konferenci o Národním divadle a o tom, jak se hlásí k ekologii a mění svou budovu, aby tolik neplýtvala energií. Zajímavé téma, přinejmenším pro člověka, který píše o architektuře a k ekologii má blízko díky minulému působišti.

Ten den jsem ale byla dost rozrušená a nějak mi celá akce nesedla. Pánové mluvili o tom, jak budova spoří energii a mě přitom strašně táhlo na záda. Mrzla jsem a venku poletoval sníh. První sníh před tou nekonečně dlouhou zimou, která myslím většinu z nás sněhem až přehltila. Bylo mi smutno.

Chtěla jsem se po skončení tiskovky na něco zeptat zahraničního hosta, ale byl zrovna v hovoru, který vypadal, že hned tak neskončí. Vyplnit čekací pauzu občerstvením se také nedalo, těch pár koláčků bylo hned pryč. Ostatní novináři se na ně vrhli jako kobylky.

Takže jsem se sebrala k odchodu. Sejdu do přízemí a najednou mě napadlo, že jsem si zapomněla odskočit. Měla jsem kávu a jak vyjdu ven do té sloty, určitě budu potřebovat, říkám si. Začala jsem zmateně hledat dveře s nápisem WC.

Nějaká paní z personálu se mě s podeřívavým pohledem, jako bych snad chtěla něco z divadla ukrást, ptala: "Co tu chcete?" "Hledám toalety." "Aha, tak to musíte dozadu." Zmírnila svůj ostříží pohled a ukázala mi cestu chodbou kolem divadelních lóží.

Sedím na toaletě a tak dále... A najednou slyším povědomou melodii. Odkud já to znám? Není to Carmen? Spěšně se oblékám a jdu za zvukem. Přicházel ze sálu. Pootevřu dveře - a vidím Magdalénu Koženou, jak zpívá jednu z mých nejoblíbenějších árií na albu French Arias. To je úžasný!

Poslouchala jsem se zatajeným dechem a připadala jsem si jako holčička, co se dívá klíčovou dírkou a bojí se, že ji přistihnou. Tak vzrušující! A zrovna tahle nádherná árie! Když skončila, strašně se mi chtělo zatleskat. Ale to by se prozradilo, že tam okukuju - což je přece neslušné. Tak jsem zase potichu zavřela dveře a šla pryč.

Už mi nebyla taková zima. Hřála mě Carmen od Magdalény Kožené, ženy s nejsametovějším hlasem, jaký jsem kdy v životě slyšela. A já jsem byla jediný divák, vlastně to byl koncert jen pro mě.

Dodatečně Vám děkuji, Magdaléno, jste báječná.