"Vemte si to, pani, já vám to dám, máte tak hezký šaty..." S těmito slovy mi strká pod nos krabičku s nápisem Diableu a ilustrací zlatých barokních andělíčků. Jsme na Andělu. Slečna má na tričku z flitrů vyšitý nápis Love Me. Velmi mladá a hezká cikánka. Že by neodbytná altruistka?
Vypadá celkem sympaticky. Proč si hned myslet to nejhorší, proč hned propadat xenofobii? Říkám si v duchu. Parfém nevypadá ani trošku lákavě. Mlčím a přemýšlím, co s touto situací.
"Pani, dám vám dva parfémy," zvyšuje černovlasá slečna nabídku a podstrkává mi další krabičku, tentokrát bílou s černým orámováním a nápisem CHANET - nejspíš parafráze názvu Chanel, napadá mě.
Ona na mě zírá zpod divoce rostoucího černého obočí a vyčkává. Na co vlastně čeká?
"Vemte si to," říká a najednou mi strká parfém až do kabelky. Přestává se mi to líbit. Pak konečně kápne božskou: "Víte já jsem z Brna, potřebuju na vlak, dala byste mi pár korun na vlak, prosim vás?" "Jistě." Vytáhnu peněženku a dávám jí třicet korun. V očích jí cosi zasvítí. "Víte, ale to mi na vlak nestačí, jsem až z Brna, to je daleko."
"Ale já zase žádné parfémy nepotřebuji. Vezmi si je zpátky." Podávám jí obě krabičky, ona mi je strká zpátky do kabelky, chvíli se takhle přetahujeme. Je to nepříjemné, ale zároveň k smíchu, jak mi ty parfémy vnucuje. Její výraz je celkem klidný. Najednou se na scéně objevuje další cikánka a obě spolu prohodí pár slov romsky. Mohla by to být její matka, ale těžko říci, nejsou si moc podobné.
Ta druhá začíná se stejnou písničkou. "Paní vemte si to," a podstrkává mi další podobně ošklivý parfém. Říkám, že ho nepotřebuji. Moje tvrzení ji zjevně vůbec nezajímá. "Pani, já potřebuju peníze na vlak," opakuje naučenou frázi. Sáhnu do peněženky a dávám jí padesátikorunu. Snad se jí už zbavím.
"Ale to mi na vlak nevyjde, máte tam stovku, nemohla byste dát stovku?" Dochází mi trpělivost. "Ale tohle je normální žebrání! Nechte si ty parfémy, nepotřebuju je." Zvyšuji hlas a starší z obou cikánek se nervózně ohlíží. "Nemluvte tak nahlas prosim vás." Skoro mě okřikla, jako malé dítě. Připadám si jako v obklíčení.
Podívám se za výlohu a tam se jiná cikánka v podobném oblečení přitáčí k obtloustlé paní typu selka. V ruce drží poloprůhlednou igelitku plnou stejných krabiček, jaké mi podstrkují tyhle dvě. Selka se ušklíbne, odstrčí cikánku převahou svého rozkydlého těla a pokračuje dál. Za moment se Romka přitáčí k další paní, očividně přívětivější, ta jde k výloze bufetu a vytahuje z kabelky peněženku. Další kořist. Cikánka pěkně stojí za paní a čeká, až dostane "svoje" denge.
"Podívej, tady mám parfém, se kterým jsem úplně spokojená." Ukazuji mladé zbytek své oblíbené vůně Floral Dream od Adidasu. Sice sportovní značka, nic drahého, ale mě vyhovuje. "A nechci žádný jiný!" "No, ten jsem měla taky, pani," říká s pohrdavým úšklebkem mladá. Ještě toho se dočkám! Pohrdavého úšklebku. Osmdesát korun jim je málo, dokonce ani nepoděkovaly.
Připadám si zneužitá, ale snažím se to neřešit, protože to je koneckonců moje chyba, že se zneužít nechám.
Mladá se konečně zvedá od stolu. Její máma také. "Tak se mějte hezky," říkám. A ony? Neřeknou ani bú a odcházejí. Mají asi pocit špatně odvedené práce, protože v mé peněžence ještě zůstaly papírky, za které si mohly koupit další balíček kuřecích stehýnek s hranolky.
Odcházím a ve dveřích se srážím s rachitickým mladíkem o francouzské holi. Drží v ruce ošatku a na ní leží barevné kýčovité přívěsky. "Paní, nechcete přívěsek?"
Opravdu ne, děkuji. Altruismu mám pro dnešek už po krk.
