„Co budeš dělat o víkendu?“ Běžná otázka, kterou si lidé navzájem pokládají. Očekávají odpověď typu: jedu na výlet, na festival, do divadla, do kina, do hospody atd. Nikdo nečeká odpověď: „Nic, jen tak budu“ nebo „budu dělat to, co je nezbytné; budu se starat o děti, babičku, dědečka.“ Příkazem doby je někam vyrazit nebo se povyrazit, něco „zažít“. Jakoby v těch pěti dnech mezitím člověk vůbec nežil a probral se k životu až v pátek odpoledne :-)
Zejména ve velkých městech s rychlejším tempo života, lidé chtějí o víkendu "zažívat" hodně intenzivně. Jsou dva typy - jeden typ při tom energii vydává, druhý přijímá. První brázdí restaurace, diskotéky, noční kluby a celý víkend propaří. Vydají hodně energie, o to méně jim pak zbývá v práci. Ale to nevadí, protože práce pro ně není to hlavní, je to jen způsob obživy, není třeba to moc řešit. Donedávna jsem si myslela, že takhle žijí jen mladí lidé tak do 30 let. Ale zjistila jsem, že to tak není. Žije tak spousta lidí i ve čtyřiceti, v šedesáti.
Do prvního typu řadím i sportovce. Fotbalisti, cyklisti, horolezci, skejťáci... Vydávají fyzickou energii, ale pohyb je nabíjí psychicky. Leckdy má i cíl. Nejdříve překonat svojí lenost :-) ´Vyšší cíl´ je postoupit do ligy, vyhrát nad druhými. Vylézt na vyšší kopec, horu, skálu, překonat fyzické meze.
Pak jsou lidé, kteří energii přijímají. Třeba proto, že vydali mnoho energie během týdne v práci, ke které se staví mnohem zodpovědněji než ten první typ. Potřebují takzvaně ´dobít baterky´. Vyznávají odpočinek, wellness, chodí na masáže, dívají se na televizi, čtou knížky, v létě se opalují a koupou. Jsou v klidu. Snaží se být v klidu, nerozčilovat se.
Pořád je to o energii.
Jsou lidé, kterým energie chybí mnoho, proto jim nezbývá, než ji pouze přijímat. Jsou staří, nemocní nebo ještě hůře obojí. Nezbývá jim než ležet v nějakém zařízení pro ně určeném. Víkend je pro ně větší utrpení než pro jiné, protože si uvědomí, že oni ho nemohou pořádně "zažít". Jsou často osamělí. Vděční za každý úsměv sestřičky nebo vlídné slovo lékaře. Příbuzní je navštěvují z povinnosti a leckdy dokonce jen z vypočítavosti - aby si vyzvedli jejich důchod.
Samozřejmě - ne všichni, nechci paušalizovat. I pozitivní návštěva jim připomene, že to, co zažívají „ti zdraví“, pro ně neplatí. Rozlítostní je to. Život je naruby a najednou mají spoustu času na to, aby přemýšleli sami o sobě, o tom, co dělali v životě špatně, komu všemu ublížili. Předtím si ten čas nechtěli udělat, protože museli jet na výlet, pařit, jít na fotbal, do kina, do divadla, na festival...
Říkám si: kdyby z té první i druhé skupiny alespoň třetina místo paření či sportování věnovala energii tomu, že navštíví staré nebo nemocné, dokonce i když nejsou jejich blízcí příbuzní, a pobyla s nimi déle než trvají návštěvní hodiny, jen tak si s nimi povídala, sdílela jejich vzpomínky, povyprávěla, co zajímavého se za týden stalo... Možná by si po takové návštěvě jednou položila otázku: k čemu to všechno je? K čemu to hltání nové a nové zábavy? Posune mě to někam? Nestagnuju stále na mrtvém bodě?
Možná by pak už nechtěli tolik energie vydávat na činnosti, které se stále opakují a nepřinášejí jim nic kromě dočasné euforie (a pak - v případě první skupiny - kocoviny). Paření něco stojí. Pokud si nekoupíte krabicáka a nevypijete ho doma u televize. V naší civilizaci, která si říká vyspělá nebo dokonce rozvinutá, lidé prolijí hrdlem obrovské peníze.
Připadá mi to jako plýtvání - nejen penězi, hlavně vlastní energií. (Koneckonců, peníze jsou také energie, jen v jiné podobě.) Když si uvědomím, že jsem smrtelná a mám jen omezený čas na světě - i kdybych se zavřela do kyslíkového stanu jako Michael Jackson a žila superzdravě - pořád je má smrt nevyhnutelná a každou vteřinu se blíží.
Nesejčkuju. To je pouhé konstatování faktu. Chci svou omezenou energii využít tak, aby to mělo smysl. Ne jen pro mě. I pro někoho jiného. A ne jen neustále konzumovat sport, kulturu, vizuální vjemy, pořád něco slavit. Je tady vůbec co slavit? Naše planeta je plná rvaček, hádek a debat, kde se lidské bytosti navzájem urážejí, ponižují a plivou na sebe. A ještě to nazývají „demokratická diskuse“.
Nechci to vidět, nechci to slyšet. Když vidím lidi, jak si navzájem ubližují, je mi smutno. Když vidím lidi, jak do sebe lijí hektolitry alkoholu, aby si trochu pohopsali a pak se cestou domů nebo na nádraží pozvraceli do pangejtu, je mi smutno.
Kdybych to mohla zastavit mávnutím kouzelného proutku, udělala bych to. Hned teď. Kouzelný proutek bohužel nemám. Proto píšu tenhle blog, který si přečte tak dvěstě, tři sta, možná čtyři sta lidí. Nevadí, jsem vděčná za každý klik. Pořád věřím, že bude líp.
Zítra? Za rok? Za sto let?
