Den Řešič aneb Co by pomohlo světu

Občas to tak mám. Nemám třeba chvíli nic důležitého na práci, jsem na procházce nebo výletě s dětmi, tak řeším - s nadsázkou řečeno - spásu světa. Přemýšlím si bez jakéhokoli omezení, co by se v mém okolí a ve světě dalo zlepšit, aby byli všichni lidé spokojenější a stále si nestěžovali. Je totiž poněkud únavné stále poslouchat z různých stran stížnosti na různé věci.

Například: když jsem byla na mateřské, trávila jsem dost času s dítětem na dětských hřištích. Bylo-li hezky, pobyli jsme tam se synem i tři hodiny. Za tu dobu obvykle člověk potřebuje na WC - nejméně jednou. Ale záchody u hřišť nebývají. Říkala jsem si: taky by se mohli lidé z radnice dovtípit, že maminky s dětmi nemají nekonečně velký močový měchýř, a přistavit sem chemickou kadibudku.

Pak mě napadlo, že oni to nedělají záměrně, protože v parcích se často povalují na lavičkách - jemně řečeno - lidé, kteří toho vypili mnohem víc než ty starostlivé maminky. Ti by určitě takové záchody rádi využívali, a to mnohem víc. Takže by bylo potřeba stále vyměňovat chemické náplně a to by se úřadu prodražilo. Jak to udělat, aby to bylo bezúdržbové, říkala jsem si?

Nedávno jsem potkala super vynález, který by to mohl vyřešit. V ptačí rezervaci Parc Ornitologique v oblasti Camargue ve Francii. Vlastně suchý záchod, ale o dost vylepšený. Sedadlo bylo nerezové a nechybělo tam malé umyvadlo. Obsah septiku byl uzavřený a plyny, které vznikaly, stoupaly nahoru nerezovým komínem pryč. Záchod - světě div se - vůbec nepáchl.

Voda na splachování byla v černém rezervoáru, byla ohřívána sluncem a využívala přirozený spád. Budka byla dřevěná, prostá, levná. Díky přírodním rozkladným bakteriím, které do septiku přidávají, se ani obsah tak rychle nenastřádal. Hygienicky to bylo v souladu s normami, aspoň těmi francouzskými. Skvělé řešení.

Anebo z jiného soudku. Byla jsem na návštěvě u své mamky. Její druhý manžel je typický zahrádkář - rád pěstuje zeleninu a všelicos kutí. Mám ráda zahrádkářské kolonie, jsou to oázy klidu ve městě. Líbí se mi tvořivost lidí při aranžování skladby různých druhů květin. Jenže, když řeším „spásu světa“, dívám se na to z jiného úhlu. Říkala jsem si, že zahrádkaření musí lidem zabrat spoustu času. Kdyby každý z nich věnoval byť jen dvě hodiny týdně místo zahrádky raději dobrovolnické práci v neziskové organizaci, pak by v celé republice ubylo spousta potíží s tzv. „problémovými“ lidmi.

Existuje institut náhradní nebo druhé babičky či dědečka. Kdyby takový důchodce-zahrádkář věnoval svůj čas dítěti, na něž rodiče nemají čas nebo si s ním prostě nevědí rady, pomohl by jak rodičům, tak dítěti. A ještě by ho mohl u srdce hřát pocit, že vykonal dobrý skutek. I na zahrádku by to dítě s sebou mohl vzít, alespoň by se něčemu kloudnému přiučilo. Kde je psáno, že si děti musejí pořád jen hrát? To je výmysl dnešní západní „přehumanizované“ civilizace, která má tendenci nás všechny rozmazlovat.

Když už jsem u rozmazlování. Většina z nás ráda nakupuje. Ne jen ženy, to už dávno neplatí. Muži tvrdí, že neradi nakupují, ale když jde o výdobytky techniky jako notebooky, kamery, auta, to pak rádi obětují desítky hodin vybírání toho pravého výrobku, kde je nejlepší poměr cena:výkon. To samozřejmě ničemu nevadí.

Já taky ráda nakupuji, i když vím, že mě to stejně uspokojí jen na chvíli. Když chodím kolem výloh obchodů a vidím ty spousty světel, čím dál častěji i rozsvícené obrazovky plazmových televizí s propagačním obsahem, ozve se ve mně ekolog. Říkám si: to musí být obrovská spotřeba elektřiny, když se to sečte. A pak mě napadne: kdyby se všechny výlohy musely každý den aspoň na noc vypnout, ušetřila by se možná spotřeba jednoho reaktoru Temelína. Vždyť v noci lidé nenakupují, tak proč musí být stále rozsvícené?

Jenže s tímhle by mě asi naši politici zejména z pravicového spektra "hnali", protože by to byl zásah do soukromého vlastnictví, nejspíš i lidských práv. Takže mi nezbývá než si přát, aby majitelé obchodů byli zodpovědnější a zamysleli se nad tím, jestli plýtvat tolik elektřinou je skutečně nutné.

To be continued…