Co udělají s holkou tři centimetry nad zemí

Říkalo se jim kačenky. Jednoduché bílé sandále na klínku se daly koupit ve státních obchodech, kde vládl monopol Svitu Gottwaldov. Vyhlížela jsem si je ve výloze dlouho a trvalo týdny,  než jsem mamku uprosila. Ale povedlo se, koupila mi je. Poprvé jsem je obula pro slavnostní příležitost - pietní akt za oběti 2. světové války v Terezíně 9. května. Bylo mi třináct.

Na pietní akt jsme samozřejmě  museli mít pionýrský kroj. Bylo mi to trošku líto, přece jen tak krásné boty (z pohledu teenagera úplné manolky) a k nim strašlivě neforemná pionýrská košile, která zakryje naprosto všechny tělesné křivky. Na nich mi už začínalo záležet.

Litovala jsem, že nemáme alespoň bílé košile, jaké se nosily za časů mojí mamky, než jsme se direktivně košilově oddělili ze sovětského "područí". Litovala jsem i šedé barvy sukně, která sice délkou byla chic, ale pásek s kovovou přezkou s hvězdou byl už léta out. Vadil mi dírkovaný materiál, z něhož byl vystřižen šátek. Nedalo se s tím ale nic dělat, stejnokroj je stejnokroj.

Stejně jsem si ten den připadala jak v sedmém nebi. Jako by boty mohly člověka vývojově posunout. Přece jen, bylo to něco jiného než vkládat si dřevěné kostky do pantoflíčků jako v pěti, abych byla vyšší. A pak zkoušet udělat alespoň jeden krok, než kostka pitomě vypadla. Něco se tím dnem změnilo.

Pamatuji si, že pietní akt byl pro mě hlavně pozorovatelskou misí. Vůbec mi nezáleželo na tom, že pod náhrobními kameny leží ostatky tisíců lidí, kteří trpěli v Terezíně zotročeni nacistickými stroji na zabíjení (dají se vůbec nazývat lidmi?).

Očima jsem velmi pozorně sledovala starší chlapce v bezprostředním okolí a porovnávala si jejich podoby. Oni mě většinou přehlíželi. Tak jako ještě další nejméně dva roky, než jsem vyspěla do sebevědomější a nejspíš i hezčí podoby. Snažila jsem se nehrbit, aby bylo vidět, že mám nějaká prsa. Při nejlepší vůli toho moc nebylo. Nulky, jak se – trošku nekorektně k citlivým dívčím dušičkám – říkalo.

Přesto, anebo právě proto, že odezva z mužského světa byla tehdy nulová, moje rozechvění  bylo obrovské.

Nešlo o konzumní pocit, že "jsme ty boty dobře koupili", jaký už dnes skoro nikoho, často ani mě, pořádně neuspokojí. Můj pocit povznesenosti spočíval v pouhých třech centimetrech nad zemí a ve fantazii, že ode dneška už nejsem malá holčička, ale slečna. A tak k uzoufání nudný pochod, během něhož se řadili pionýři, vojáci a komunističtí pohlaváři k tradičnímu rituálu, probíhal s pro mě příjemným zpestřením.

Pochopit význam celé události, kterou komunisté vyprázdnili tím, že nutili lidi se jí povinně zúčastňovat, se mi však ten den nepodařilo. Ani po dalších navlas podobných "aktech", kterých jsem se musela účastnit na dalších pietních místech v rodných Litoměřicích.

Až po mnoha letech jsem tragédii Terezína znovuobjevila. Bez kačenek, v lavicích vysoké školy. Nikdo mě k tomu nenutil. Objevila jsem i trošku z toho, co se vědělo o mezinárodních vztazích za studené války, o praktikách StB, Stalinových čistkách doma i u sousedů, NKVD a slizkých činech zlého muže v pozadí, který jí v té době šéfoval - Lavrentije Beriji…

Nebylo toho málo. A bylo mi z toho nedobře, nedalo se to tak snadno vstřebat, co se v té naší úžasně technicky vyspělé civilizaci v minulém století dělo.

Takže jsem zas u toho samého závěru jako ve fejetonu s atomovými hřiby – dobře, že už je to passé.