Co má společného muslim a autista?

Někde jsem si přečetla, že ortodoxní muslimové se vůbec nedívají ženě do očí, aby se jim náhodou nestalo, že by je ta žena svedla. Připadalo mi to jako hodně ujetá logika, protože ke svedení jsou přece vždycky potřeba dva lidé. A svádět všechno na ženy, že ony můžou za můj sexuální apetit, to je dost laciné, ne?

Nicméně. Tuhle si tak povídáme se kamarádkou a já jí říkám, že jiná moje kamarádka má synka, který se na mě nikdy nepodívá, když s ním mluvím. Podobně jako ten muslim. Vždycky se dívá jen na ni a když mluví, tak zase jen na ni. Říkala jsem si, proč to tak je?

A ona na to: „Ano, také jsem zažila jednoho takového kluka, bylo mu asi patnáct a byl to fotograf. Fotil dobře krajiny, zátiší, dokonce i portréty, ale nikdy se na ty lidi nepodíval. Ani na mě ne, úplně mě to dráždilo! Říkala jsem si, vždyť to až hraničí s neslušností! Ale co s ním zmůžeš…“

Vzpomněla jsem si na film Rain Man. Dustin Hoffmann tam taky pořád koukal do země nebo do strany a nikdy ne na lidi. Prostě mu to nějak nešlo. (I když – nebyl v tom úplně důsledný, ale je to film, tam ten oční kontakt občas být musí.) A přitom byl velice chytrý, uměl spočítat počet sirek spadlých na zem během vteřiny. Měl nadprůměrné matematické schopnosti a dobrou paměť. Není náhodou ten roztomilý živý kluk mé kamarádky také autista? Nevím. Ale také má nadprůměrné schopnosti, umí číst, zná hodiny, umí počítat a přitom mu ještě zbývá rok, než má jít do školy.

Každopádně mi připadalo, že s ním něco není v pořádku, ale styděla jsem se jí to říct. Protože by mě poslala do háje. Znám to, vím že něco takového naznačit je přeneseně jako hodnotit něčí způsob výchovy. A na to jsou maminky velmi alergické. Já jsem lautr totéž, když mi někdo kritizuje mojí výchovu, hned se naježím jak dikobraz.

Ještě kdysi dávno v redakci nejmenovaných novin jsem potkala podobného člověka. Neskutečně inteligentní, četl denně spoustu novin a pak z toho sepsal perfektní sloupky, články, prostě cokoliv. Vždycky to mělo hlavu a patu a často to byl skvělý podnět k zamyšlení. Byl téměř bezedná studnice informací. Chodící encyklopedie a zároveň úžasný analytický talent.

Byla bych mu to bývala řekla, že ho obdivuju, jaká je „bedna“. Ale nešlo to. Protože jsem se ho bála. Měla jsem pocit, že mě nesnáší. Když jsem za ním přišla do jeho kanceláře, abych se ho na něco zeptala, on obvykle zíral do monitoru svého počítače nebo do novin na stole, a téměř se ke mně ani neotočil. Anebo když ano, tak se díval někam do dáli. To je ale divnej brouk, říkala jsem si.

Mrzelo mě to, protože bych se celkem ráda od něj něco dozvěděla, když je tak vzdělaný. Bohužel jsem dost vztahovačná a když se na mě někdo ani na chvíli nepodívá, mám dojem, že jsem mu ukradená.

Byla to vlastně moje smůla. Kdybych si tehdy byla jistá, že je to autismus a zamyslela se na tím, jak na něj nebo si to tom něco přečetla, možná bych přišla na způsob, jak by mi tenhle jinak milý „potemník“ věnoval aspoň na chvilinku pohled. A třeba bych se trošku přivzdělala.

Čas ale už nevrátím. C´est la vie.