Babička, Rodolfo a kostlivci ve skříni

Babičku jsem měla strašně moc ráda. Až tak moc, že na ni moje maminka trošku žárlila. Většina babiček si děti získá tím, že jim všechno dovolí a stále jim něco kupuje. Moje nebyla ten případ. Nekoupila mi první poslední, měla malý důchod a prostě na to neměla. Za socialismu ani nebyla šance si nějak moc přivydělat k důchodu jako dnes. Zato měla něco, co ji od ostatních babiček a maminek odlišovalo - nesmírnou laskavost a trpělivost. Vyzařoval z ní neskutečný klid.

Měla mě moc ráda. Nebyla jsem jediná vnučka, ale byla jsem dcera jejího syna, kterého milovala nade vše. Dokud ještě mohla, přivydělávala jako průvodkyně v terezínské pevnosti. Anglicky se naučila sama. Francouzštinu uměla ještě z prvorepublikové měšťanky. Západní turisty, kteří sem občas "zabloudili", provázela a vyprávěla jim o utrpení v Terezíně za II. světové války. Jinak obvykle provázela Rusy, přijíždějící s povinnými zájezdy v rámci takové té řízené rekreace pracujících.

Často vzpomínala na zlaté časy za I. republiky - byla mladá, měla skvělého muže, chodili hrát tenis a podnikali výlety na Šumavu. Pak přišla válka, ona přišla o první dítě, dcera byla zraněna střepinou z letecké bomby. Po válce byli perzekuováni, manžel přišel o práci ve Škodovce Plzeň, byli vystěhováni z krásného bytu v Plzni a dostali podřadnou práci. Rána za ranou. Když jsem ji poznala, byla zklamaná z režimu, který tu panoval. Přesto neemigrovala jako její bratři a bratranci. Byla neskutečná vlastenka a přilnula k české krajině, kterou nechtěla opustit. Měla přečtené všechny Jirásky, Němcovou, Nerudu, Máchu, Čapka...

Čapka jsem díky ní docela hltala od osmi let. Ve druhé třídě jsem přečetla hru Věc Makropulos, protože mě učarovala Marta Vančurová ve stejnojmenné divadelní inscenaci v televizi. Úplně mě fascinovalo, že ta paní má nápoj nesmrtelnosti a věřila jsem tomu, že existuje. Přemýšlela jsem, jaké by bylo být nesmrtelná, ale když ta paní říkala, jak jí to strašně nudí na světě a jak se ti muži opakují, že už si plete jednoho s druhým, uklidnilo mě to. Umřít je prostě potřeba, protože po nějaké době se všechno opakuje a je to nuda. Tehdy jsem se osobně se smrtí ještě nesetkala. Přišlo to později a nebylo to nic moc...

Když babička zemřela, bylo mi sedmnáct. Bydlela jsem u ní. Už jsem nebyla hodné děvčátko, které babičku poslouchá na slovo. Byla jsem spíš puberťačka, která chce pařit a poznávat svět. Občas mi taky chyběl táta. Zemřel, když mi byly dva roky a já jsem podvědomě stále hledala jiného. Ideálního náhradního tatínka, jaké jsem znala z filmů.

V té době jsem potkala Rodolfa, vzal mě na stopa. Švýcar s italským přízvukem a temperamentem. Bylo mu nejmíň čtyřicet pět a brala jsem ho jako tátu. Ačkoliv jsem nemluvila moc dobře německy, nějak jsme se domluvili a měli jsme si o čem povídat. Říkal mi "moja šlahačka zlaty" a taky "malá velká žena". Poslouchal Janis Joplin jako já. Jeli jsme spolu na výlet do Amsterdamu a hulili tam hašiš v hotelu. Nic se mezi námi nestalo a on se o nic nepokoušel. Jenže babičce se to nějak nezdálo. Asi měla pocit, že je na mě moc starý a podezřívala ho z nekalých úmyslů. A tak jednou, když zavolal a sháněl se po mě, ona mu řekla, ať už mi nevolá a byl konec. Netušila jsem, proč se Rodolfo neozývá, ale tehdy bylo tolik zajímavých lidí kolem, že jsem to časem pustila z hlavy.

Ten den, co babička zemřela, mi maminka poněkud netaktně sdělila, že ten, kdo překazil moje hippiesácké výlety s Rodolfem, byla právě ona. Bylo toho na mě moc. Babičku jsem milovala nejvíc ze všech. Tohle mě ale trošku ranilo. Přišla jsem domů a řvala jak tur. "Babičko, cos mi to udělala?" ptala jsem se jí, jako by tam byla. S přibývajícími slzami výčitka zmizela a otázka se změnila. "Proč jsi mě opustila?" Ležela jsem na koberci a vzlykala. Připadala jsem si strašně sama a moc malá na to, aby mě už babička nechala samotnou. Kdo mi bude radit se životem? (Nedošlo mi tehdy, že už si o životě docela rozhoduji sama a její rady vlastně moc neposlouchám.)

Stejně jsem jí ale potřebovala mít někde za sebou. I myšlenka, že je doma a čeká na mě, obrovsky hřála u srdce. Najednou už tu není. I když... Právě v tu dobu, kdy jsem tam tak ležela na zemi uprostřed obýváku, jsem měla obrovsky silný pocit, že přímo nade mnou někdo je. Jestli to byl její duch, musela jsem ho přitáhnout tím strašným nářkem.

A pak jsem si zavařila na budoucí časy. Nešla jsem totiž babičce na pohřeb. Měla jsem jakési výčitky vůči tetě, že babička dostala zápal plic, poté upadla do kómatu a teta jako lékařka ji z toho nějak "nevysekala". Prostě jsem se nesmířila s babiččinou smrtí a hledala viníky. Sobecky jsem si myslela, že babička patří jen mě. Přitom byla stejně tak matkou mé tety, babičkou jejích dětí a přítelkyní dlouhé řady lidí, kteří ji měli stejně rádi a pro něž byl její odchod z tohoto světa také ztráta.

Uběhly čtyři roky, byli jsme na chalupě v Jizerských horách, a tam jsem měla sen. Nebyl to sen, který se dá zapomenout. Ve snu jsem šla na půdu té chalupy a babička tam seděla v křesle. Celá bílá jak vosková figurína, s umělým výrazem. Přesně takovým, jako mívají lidé v rakvích. Jenže ona seděla. Neživá-nemrtvá, na dřevěné půdě. Kostlivec ve skříni. Bylo mi z toho snu několik dní opravdu divně. Pak přišly nějaké jiné starosti a opět jsem na to zapomněla.

Po dvou letech jsem měla krizi v práci a ta spustila něco, co jsem deset let mylně považovala za psychózu. Jenže to nebyla psychóza. Prostě se mi znovu otevřelo srdce a ozvalo svědomí, opravdu na plné pecky. Jedna z prvních věcí, které z pod pokličky opět vybublaly na povrch, byla smrt babičky. Cítila jsem strašnou vinu za to, že jsem se s ní nerozloučila a nesmířila. Bylo to v tu chvíli tak silné, až se mi spustila krev z nosu. O něco později se mi vynořila v hlavě až pateticky znějící věta: Musím vykonat pouť.

Nejdřív jsem nechápala, co tím je míněno. Pak mi ale došlo, že musím jet na místo, kde je babička pohřbena a symbolicky se s ní rozloučit. Po několika dnech jsem opravdu jela na hřbitov do Ústí, který pro mě předtím byl moc daleko, abych se tam "táhla". Pobyla jsem tam asi hodinu, zapálila vonnou tyčinku a myslela na babičku a taky na otce, který tam byl někde také "vsypán". Od té doby mám klid. Žádný strašný sen se neobjevil. Poučila jsem se. Od té doby na pohřby svých blízkých chodím a beru jako velmi důležitou součást života obřadně se rozloučit s mrtvým a zatruchlit si.

Lidé prý mají psychické problémy i proto, že nevěnují čas truchlení. Psali to psychiatři v knížce Bláznit je lidské. Jedna z vět, které by se měly tesat do kamene. Jinak se může stát, že potkají kostlivce v době, kdy se jim to nejmíň hodí.