Otevřený dopis zaměstnancům neonatologických oddělení v ČR

Vážený pane primáři, vážení lékaři, lékařky, zdravotní sestry i další ošetřující personále neonatologického oddělení, již několik let je mi velmi blízké téma rodin s předčasně narozenými dětmi zejména proto, že jsem sama matkou šestileté dcery narozené ve 24. týdnu těhotenství. Mé zkušenosti s mými staršími dětmi, které jsem porodila v obvyklém termínu porodu spontánně a císařským řezem, mi daly pocítit na vlastní kůži ty obrovské rozdíly v rozvoji mých schopností postarat se o mé dítě, v mé jistotě ve vlastních rodičovských kompetencích, v mém mateřském sebevědomí. Nejenom tyto mé velmi těžké životní zkoušky, které jsem úspěšně zvládla, mi daly odpověď na nejdůležitější otázku, kterou jsem si kladla. Kde je moje místo v roli matky vlastního dítěte?

Obracejí se na mne rodiče, zejména matky dětí narozených předčasně v době, kdy je jejich dítě umístěno v inkubátoru na oddělení JIP. Opakovaně od těchto matek slyším o pocitech viny, o tom, jak se trápí, že nebyly schopny své dítě donosit, o tom, že si připadají jako špatné matky. Já sama si pamatuji, jak jsem prožívala podobné pocity. V těchto pocitech jsem byla bohužel každodenně upevňována tím, co se dělo kolem mě a mé dcery. Podobně je na tom většina matek i v současné době. Opravdu je velmi těžké cítit se jako dobrá matka, když se o moje dítě stará někdo jiný.

Rozum mi říkal, abych se přizpůsobila situaci, abych poslouchala a dělala, co ode mne vyžaduje ošetřující personál, přitom mé srdce nechápalo, proč se nemohu starat o mé milované dítě. Dělám snad někde chybu, kterou musím nejdříve napravit, abych přestala být trestaná tím, že nemohu být se svým dítětem, že nejsem okolím podporována v péči o mé dítě? Jsem snad špatná matka? Jedinou účinnou léčbou na tyto pocity viny je maximální kontakt s vlastním dítětem, nejlépe kůže na kůži. Jen tak se mohou tyto pocity viny postupně rozpouštět, slova jsou zbytečná.

Vždyť já dokážu svoji dceru přebalit, pohladit, nakrmit, zabalit, uložit, utišit od prvního okamžiku jejího života nejlépe, protože jsem její matka, protože ji znám nejlépe. Potřebuji k tomu pouze to, aby mne ošetřující personál podpořil v péči o mé dítě, případně mi s láskou a důvěrou v mé mateřské schopnosti vedl mé ruce a ustrašený rozum. Rodičům aktivně nabízená postel či židle u dítěte v nemocnici je jednou ze skvělých podpor v péči o jejich dítě, signálem, že jsou nezbytnou součástí péče o své dítě.

Vězte, že místo rodičů je vždy u vlastního dítěte. Pokud je dítě v nemocnici, doma si rodiče neodpočinou, spíš propadnou apatii a následná péče o dítě je pak pro rodiče mnohem náročnější a vyčerpávající, navíc často spojena i nadále s předáváním odpovědnosti do rukou Vás odborníků. Rodiče jsou pro vlastní dítě zdrojem uzdravující síly a podpory a je velmi důležité tento rodičovský potenciál podporovat a zapojovat do péče o vlastní dítě.

Prosím Vás podporujte matky a otce v péči o jejich dítě od prvního okamžiku jeho života, pomozte tím rodičům být vlastnímu dítěti dobrými průvodci na jeho cestě životem.

S úctou a respektem k Vaší náročné práci

Ivana Antalová zakladatelka projektu na podporu rodin s předčasně narozenými a nemocnými novorozenci BabyKlokánci, o.s. Zrnka

Pokud Vás můj dopis zaujal, doporučuji Vám knihu „Bonding – porodní radost“, kde jsem spoluautorkou a mé zamyšlení „Moje cesta k životu“.

V případě zájmu mne prosím kontaktujte.